← Zpět na úvod

Pochop matematiku krok za krokem

Neuč se jen hotový vzorec. U každého tématu si ukážeme, co zápis znamená, jak poznat správný postup, jak si výpočet zjednodušit, jak výsledek ověřit a na jaké chyby si dát pozor.

Zlomky a procenta

Zlomek i procento vyjadřují to samé — část celku — jen jiným zápisem. Například 1/2 = 0,5 = 50 % jsou tři různé zápisy pro přesně stejnou věc: polovinu.

Co zlomek vlastně znamená

Rozlož si zlomek na dvě otázky

Zlomek a/b se čte „a b-tin". Odpovídá na dvě otázky postupně: jmenovatel (b) říká, na kolik stejných dílů celek rozdělíme. Čitatel (a) říká, kolik z těch dílů berem.

Příklad: Kolik je 3/4 z čísla 28?

  1. Přečti si zlomek jako dvě otázky. „3/4 z 28" znamená: nejdřív rozděl 28 na čtyři stejné díly (to je jmenovatel 4), a pak vezmi tři z těch dílů (to je čitatel 3).
  2. Vyřeš první otázku — najdi velikost JEDNOHO dílu. Celek 28 dělíme jmenovatelem 4: 28 ÷ 4 = 7. Jeden díl (jedna čtvrtina) má hodnotu 7.
  3. Vyřeš druhou otázku — vezmi tolik dílů, kolik říká čitatel. Čitatel je 3, takže vezmeme tři díly o velikosti 7: 3 × 7 = 21.
  4. Zapiš výsledek. 3/4 z 28 je 21.
  5. Ověř si to odhadem. 3/4 je „hodně, ale ne úplně všechno" — tedy méně než 28, ale víc než polovina (14). Číslo 21 leží přesně mezi 14 a 28, sedí to.

Fígl: pořadí operací dělej v tomhle pořadí

U výpočtu zlomku z čísla je nejrychlejší nejdřív dělit jmenovatelem, a až pak násobit čitatelem — v tomhle pořadí (ne obráceně): a/b z čísla N = N ÷ b × a. Kdybys nejdřív násobil čitatelem, mohla by ti vzniknout zbytečně velká mezihodnota.

Sčítání a odčítání zlomků — proč musí mít stejného jmenovatele

Proč nejde sčítat rovnou

Zlomky 1/3 a 1/6 mají díly RŮZNÉ velikosti (třetina je větší kus než šestina) — je to, jako bys chtěl sečíst „2 jablka + 3 hrušky" a napsat rovnou „5 jableček". Musíš je nejdřív převést na stejně velké díly (společného jmenovatele), a teprve pak sčítat počty těch stejných dílů.

Příklad: Sečti 1/3 + 1/6

  1. Najdi společného jmenovatele — nejmenší číslo, které je násobkem obou jmenovatelů. Násobky 3 jsou 3, 6, 9, 12… Násobky 6 jsou 6, 12, 18… Nejmenší společný je 6.
  2. Převeď PRVNÍ zlomek na jmenovatele 6. Ptáme se: čím vynásobíme 3, abychom dostali 6? Odpověď: dvěma. Proto musíme vynásobit dvěma i čitatele: 1/3 = (1×2)/(3×2) = 2/6.
  3. Podívej se na druhý zlomek. 1/6 už má jmenovatele 6, ten se nemění.
  4. Teď, když mají OBA zlomky stejného jmenovatele, sečti čitatele (jmenovatel zůstává stejný): 2/6 + 1/6 = (2+1)/6 = 3/6.
  5. Zkrať výsledek, pokud to jde. Čitatel 3 i jmenovatel 6 jdou dělit třemi: 3/6 = 1/2.
  6. Zapiš konečný výsledek: 1/3 + 1/6 = 1/2.

Nejčastější chyba u sčítání zlomků

Nikdy nesčítej jmenovatele! Chybný postup „1/3 + 1/6 = 2/9" (sečteš čitatele 1+1=2 A ZÁROVEŇ jmenovatele 3+6=9) je špatně — jmenovatel musí zůstat stejný po celou dobu sčítání, měníme jen čitatele.

Násobení zlomků — jednodušší, než čekáš

Při násobení zlomků NEPOTŘEBUJEŠ společného jmenovatele. Prostě vynásob čitatele s čitatelem a jmenovatele se jmenovatelem: a/b × c/d = (a×c)/(b×d).

Příklad: 2/3 × 3/4

  1. Vynásob čitatele mezi sebou: 2 × 3 = 6.
  2. Vynásob jmenovatele mezi sebou: 3 × 4 = 12.
  3. Zapiš zlomek: 6/12.
  4. Zkrať — hledej největší číslo, kterým jde dělit oboje. 6 i 12 jde dělit 6: 6/12 = 1/2.

Fígl: krátit se dá i PŘED násobením

Ve zlomcích 2/3 × 3/4 si všimni, že trojka je v čitateli JEDNOHO zlomku a ve jmenovateli DRUHÉHO — takové trojky se dají vykrátit (vydělit) hned na začátku, ještě před násobením: zůstane 2/1 × 1/4 = 2/4 = 1/2. Stejný výsledek, ale s menšími čísly po cestě.

Procenta bez zbytečného počítání

Co procento znamená

Procento je jen speciální zlomek se jmenovatelem 100. 15 % je přesně to samé jako zlomek 15/100, nebo desetinné číslo 0,15. Všechny tři zápisy znamenají „15 dílů ze sta stejných dílů".

Příklad: Kolik je 15 % z 1 200 Kč?

  1. Rozlož si 15 % na jednodušší kousky, které umíš spočítat zpaměti. 15 % = 10 % + 5 %.
  2. Spočítej 10 % ze 1 200 Kč. 10 % znamená „jedna desetina" — vydělíme deseti (nebo posuneme desetinnou čárku o jedno místo): 1200 ÷ 10 = 120 Kč.
  3. Spočítej 5 % ze 1 200 Kč. 5 % je přesně polovina z 10 %, protože 5 je polovina z 10: 120 ÷ 2 = 60 Kč.
  4. Sečti obě části zpátky k sobě, protože 15 % = 10 % + 5 %: 120 + 60 = 180 Kč.
  5. Zapiš výsledek první otázky: 15 % z 1 200 Kč je 180 Kč.
  6. Pokud se ptáme na cenu PO SLEVĚ (ne jen na velikost slevy), odečti tuhle částku od původní ceny: 1200 − 180 = 1020 Kč.

Rychlé výpočty procent zpaměti — rozklad na stavební kameny

ProcentoJak na to
50 %Vydel 2 (polovina)
25 %Vydel 4 (čtvrtina) — nebo 50 % a pak ještě jednou vydel 2
10 %Vydel 10 (posun desetinné čárky)
20 %Spočti 10 % a vynásob 2
5 %Spočti 10 % a vydel 2
1 %Vydel 100
15 %, 35 %, 45 %…Rozlož na násobky 10 % a 5 % (jako v příkladu výše)

Pozor na změnu základu — nejtěžší chyba u procent

Zvýšení o 20 % a následné snížení o 20 % se NEVYRUŠÍ zpátky na původní číslo! Z 1 000 Kč po zvýšení o 20 % vznikne 1 200 Kč. Ale 20 % z NOVÉ ceny (1 200 Kč) je 240 Kč, ne 200 Kč. Po snížení tedy dostaneme 1200 − 240 = 960 Kč — méně, než jsme začínali. Je to proto, že druhých 20 % se počítá z JINÉHO (většího) základu.

Pořadí početních operací

Platí pravidlo: závorky, pak mocniny, pak násobení a dělení, a nakonec sčítání a odčítání. Operace na stejné úrovni (třeba dvě násobení vedle sebe) počítáme popořadě zleva doprava.

Příklad: 18 − 3 × 4 + 2

  1. Nejdřív hledej mocniny a závorky. Tady žádné nejsou.
  2. Hledej násobení a dělení — je tam „3 × 4". Spočítej ho jako první, i když je uprostřed výrazu: 3 × 4 = 12.
  3. Přepiš celý výraz s tímhle výsledkem, zbytek zatím nech, jak je: 18 − 12 + 2.
  4. Teď zbylo jen sčítání a odčítání — počítej popořadě zleva doprava. Nejdřív 18 − 12 = 6.
  5. Pokračuj dál zleva doprava: 6 + 2 = 8.
  6. Výsledek: 8.

Převody jednotek

Nejdřív si vždy ujasni, zda převádíš délku, obsah, objem, hmotnost nebo čas. Stejná předpona totiž neznamená stejný počet kroků u cm, cm² a cm³.

Délka

VztahSměr na menší jednotkuSměr na větší jednotku
1 km = 1 000 mkm → m: × 1 000m → km: ÷ 1 000
1 m = 100 cmm → cm: × 100cm → m: ÷ 100
1 cm = 10 mmcm → mm: × 10mm → cm: ÷ 10

Příklad: 2,4 m na centimetry

2,4 × 100 = 240 cm

Jdeme na menší jednotku, proto musí být číselná hodnota větší.

Obsah: každý krok je stokrát

Obsah má jednotku „na druhou“. Proto 1 m² = 100 × 100 cm² = 10 000 cm². Nestačí násobit pouze stem.

Příklad: 2,5 m² na cm²

  1. 1 m = 100 cm.
  2. U obsahu se převod umocní: 1 m² = 100² cm² = 10 000 cm².
  3. 2,5 × 10 000 = 25 000 cm².

Objem: každý krok je tisíckrát

Objem má jednotku „na třetí“: 1 m³ = 100³ cm³ = 1 000 000 cm³. Prakticky důležitý vztah je 1 dm³ = 1 litr a 1 cm³ = 1 mililitr.

Příklad: 3,5 litru na mililitry

3,5 × 1 000 = 3 500 ml

Hmotnost, čas a rychlost

HmotnostČasRychlost
1 t = 1 000 kg1 h = 60 minm/s → km/h: × 3,6
1 kg = 1 000 g1 min = 60 skm/h → m/s: ÷ 3,6

Fígl pro rychlost

Číslo 3,6 vzniká z převodu 1 kilometru = 1 000 metrů a 1 hodiny = 3 600 sekund. Například 72 km/h ÷ 3,6 = 20 m/s.

Kontrola směru

Přecházíš-li na menší jednotku, číslo obvykle roste. Tři metry musí být více než tři centimetry, tedy 300 cm. U obsahu a objemu navíc zohledni druhou nebo třetí mocninu.

Nejčastější chyba

1 m² není 100 cm². Představ si čtverec 1 m × 1 m. Po převodu má rozměry 100 cm × 100 cm, takže obsah je 10 000 cm².

Mocniny a odmocniny — základy

Mocnina je zkrácený zápis pro opakované násobení stejného čísla. Odmocnina dělá přesný opak — hledá číslo, které bys musel umocnit, abys dostal zadanou hodnotu.

Co znamená zápis 3⁴

Zápis 3⁴ (čti „tři na čtvrtou") znamená „vynásob 3 samo sebou čtyřikrát": 3⁴ = 3 × 3 × 3 × 3. Číslo dole (3) se nazývá základ, číslo nahoře (4) se nazývá exponent a říká, kolikrát se základ v násobení opakuje.

Příklad: Vypočti 2⁵

  1. Rozepiš mocninu jako opakované násobení — přesně tolikrát, kolik říká exponent. Exponent je 5, takže 2⁵ = 2 × 2 × 2 × 2 × 2 (pět dvojek za sebou).
  2. Násob postupně zleva doprava, krok po kroku, ne najednou. 2 × 2 = 4.
  3. Pokračuj s dalším násobením: 4 × 2 = 8.
  4. Pokračuj dál: 8 × 2 = 16.
  5. Poslední násobení: 16 × 2 = 32.
  6. Výsledek: 2⁵ = 32.

Nejčastější a nejzáludnější past: (−3)² versus −3²

Tyhle dva zápisy vypadají skoro stejně, ale znamenají něco úplně jiného — záleží na tom, jestli je záporné znaménko UVNITŘ závorky, nebo ne.

Příklad: Porovnej (−3)² a −3²

  1. Nejdřív spočítej (−3)² — celé záporné číslo −3 JE v závorce, takže se umocňuje celé i se znaménkem. (−3)² = (−3) × (−3).
  2. Vynásob dvě záporná čísla — záporné krát záporné dává KLADNÉ. (−3) × (−3) = 9.
  3. Výsledek: (−3)² = 9 (kladné číslo).
  4. Teď spočítej −3² — POZOR, tady žádná závorka není, takže se umocňuje jen samotné číslo 3, a mínus zůstává stát PŘED výsledkem mocniny. Podle pořadí operací se mocnina počítá dřív než znaménko mínus před ní.
  5. Spočítej samotnou mocninu 3² (bez znaménka): 3² = 3 × 3 = 9.
  6. Teprve teď přidej to mínus, co čekalo před mocninou: −3² = −(3²) = −9.
  7. Výsledek: −3² = −9 (záporné číslo).
  8. Porovnání: (−3)² = 9, ale −3² = −9 — jsou to dvě RŮZNÁ čísla, přestože zápis vypadá podobně. Závorka mění všechno.

Odmocnina — opačná operace k mocnině

Co odmocnina hledá

Druhá odmocnina z čísla N (zapisuje se √N) hledá takové (nezáporné) číslo, které když umocníš na druhou, dostaneš zpátky N. Odmocnina je tedy přesný opak umocňování na druhou — stejně jako odčítání je opak sčítání.

Příklad: Vypočti √81

  1. Přelož si otázku „kolik je √81" na otázku, na kterou umíš snáz odpovědět: „jaké číslo, umocněné na druhou, dá 81?"
  2. Zkoušej postupně čísla, o kterých si myslíš, že by mohla sedět — začni odhadem. Zkus 9: 9 × 9 = 81.
  3. Vyšlo přesně 81 — trefil ses.
  4. Výsledek: √81 = 9.
  5. Ověř si to zpětně umocněním výsledku: 9² = 81. Sedí to se zadáním.

Fígl: nauč se zpaměti mocniny čísel 1 až 15

Když znáš zpaměti 1²=1, 2²=4, 3²=9, 4²=16, 5²=25, 6²=36, 7²=49, 8²=64, 9²=81, 10²=100, 11²=121, 12²=144, 13²=169, 14²=196, 15²=225, dokážeš odmocninu z většiny „hezkých" čísel poznat rovnou, bez zkoušení — jen se podíváš na tenhle seznam obráceně.

Rychlá kontrola u odmocnin

Odmocnina z KLADNÉHO čísla existuje vždy a výsledek bereme jako NEZÁPORNÉ číslo (i když by teoreticky sedělo i záporné — třeba (−9)² taky dá 81, ale odmocnina se bere jako kladná hodnota podle domluvy). Odmocnina ze ZÁPORNÉHO čísla (v oboru reálných čísel, na základní/střední škole) NEEXISTUJE — žádné reálné číslo umocněné na druhou nedá záporný výsledek, protože záporné krát záporné je vždy kladné a kladné krát kladné je taky vždy kladné.

Algebra a rovnice

Rovnice je jako vyvážené váhy se dvěma miskami. Na jedné misce je levá strana rovnice, na druhé pravá. Pokud jsou váhy v rovnováze (rovnice platí), a uděláš úplně stejnou věc na obě misky zároveň (třeba na obě přidáš stejné závaží, nebo z obou stejné závaží sundáš), váhy zůstanou v rovnováze. Přesně tímhle způsobem řešíme rovnice — cílem je postupně odklánět od x všechno ostatní, až x zůstane úplně samo na jedné straně.

Co znamená zápis 3x + 5 = 26 slovy

Rozlož si zápis na kousky, než začneš počítat

  • x je neznámé číslo, které hledáme. Zatím nevíme, jaké je.
  • 3x znamená „třikrát tolik, kolik je x" — tedy x vynásobené třemi.
  • 3x + 5 znamená „k trojnásobku x přičti pět".
  • = 26 znamená, že celý výraz na levé straně se po dosazení správného x rovná číslu 26.

Celá rovnice tedy říká: „Existuje číslo x, které když vynásobíš třemi a přičteš pět, dostaneš 26. Jaké to číslo je?"

Řešení, mikro-krok po mikro-kroku

Postup je vždy stejný: podíváme se, co je u x „navíc", a tu věc odstraníme opačnou operací na obou stranách zároveň. Opačná operace k sčítání je odčítání, opačná operace k násobení je dělení.

Příklad: 3x + 5 = 26

  1. Podíváme se, co je u x navíc.
    Ve výrazu 3x + 5 je k 3x přičteno číslo 5. Tohle „+5" musí zmizet jako první, protože je to poslední věc, která se s x stala (nejdřív se x vynásobilo třemi, a až pak se přičetla pětka — takže při rušení postupujeme v opačném pořadí, od konce).
  2. Rozhodneme, jak „+5" zrušit.
    Opak sčítání je odčítání. Pětku tedy zrušíme tak, že od obou stran rovnice odečteme 5. Musí to být od obou stran, jinak by váhy přestaly být v rovnováze.
  3. Napíšeme rovnici s odečtenou pětkou na obou stranách, ale ještě nic nepočítáme:
    3x + 5 − 5 = 26 − 5
  4. Podíváme se, co se stane na levé straně.
    +5 − 5 se vzájemně vynuluje (přičtení pěti a hned odečtení pěti je, jako bychom nic nedělali). Zůstane jen 3x.
  5. Podíváme se, co se stane na pravé straně.
    26 − 5 = 21.
  6. Zapíšeme novou, jednodušší rovnici:
    3x = 21
    Všimni si: pořád je to rovnice, jen jednodušší než na začátku. x tam ještě není samo — je vynásobené třemi.
  7. Podíváme se, co je u x navíc teď.
    x je vynásobené třemi (3x = 3 · x).
  8. Rozhodneme, jak násobení třemi zrušit.
    Opak násobení je dělení. Trojku tedy zrušíme tak, že obě strany vydělíme třemi.
  9. Napíšeme rovnici s vyděleným obou stran, ale ještě nic nezjednodušíme:
    3x ÷ 3 = 21 ÷ 3
  10. Podíváme se, co se stane na levé straně.
    3x ÷ 3 — trojka v čitateli a trojka ve jmenovateli se vydělí, zůstane samotné x.
  11. Podíváme se, co se stane na pravé straně.
    21 ÷ 3 = 7.
  12. Zapíšeme výsledek:
    x = 7
    x už je samo na jedné straně — rovnice je vyřešená.
  13. Ověříme zkouškou — dosadíme 7 zpátky za x do ÚPLNĚ PŮVODNÍ rovnice (ne do žádné z mezikroků, ale do 3x + 5 = 26):
    3 · 7 + 5 = 21 + 5 = 26
  14. Porovnáme výsledek zkoušky se zadáním.
    Vyšlo 26, a v zadání bylo taky 26. Sedí to, takže x = 7 je správné řešení.

Proč to funguje — a proč znaménko „přeskočí" na druhou stranu

Na střední škole se často učí zkratka: „člen převedeš přes rovnítko a otočíš mu znaménko" — tedy z 3x + 5 = 26 rovnou napíšeš 3x = 26 − 5. Tahle zkratka je rychlejší, ale je to přesně to samé, co jsme udělali výše po malých krocích (odečetli 5 od obou stran) — jen zapsané zkráceně. Napřed si vždycky rozepiš celý postup po krocích jako v příkladu, a teprve až ho budeš mít v ruce jistě, přejdi na zkratku „převod přes rovnítko". Zkratka bez pochopení principu je nejčastější zdroj chyb se znaménky.

Nejčastější chyby u tohohle typu rovnice

  • Odečteš pětku jen na jedné straně. Rovnice musí zůstat v rovnováze — co uděláš vlevo, musíš udělat i vpravo.
  • Zapomeneš, že násobení a dělení jde na celý člen, ne jen na číslo. Ve 3x = 21 dělíš CELOU levou stranu třemi, ne jen tu trojku.
  • Vynecháš zkoušku. Zkouška do PŮVODNÍ rovnice odhalí většinu chyb se znaménkem nebo v pořadí kroků.

Druhý příklad — se závorkou

Příklad: 2(x + 3) = 14

  1. Podíváme se, co dělá se závorkou. Celá závorka (x + 3) je vynásobená dvěma.
  2. Zrušíme to násobení dvěma — vydělíme obě strany dvěma (nemusíme závorku roznásobovat, jde to i takhle, a je to rychlejší):
    2(x + 3) ÷ 2 = 14 ÷ 2
  3. Levá strana: dvojka se závorkou se vydělením dvěma zruší, zůstane x + 3.
  4. Pravá strana: 14 ÷ 2 = 7.
  5. Nová rovnice: x + 3 = 7.
  6. Podíváme se, co je u x navíc. Je přičtená trojka.
  7. Odečteme 3 od obou stran: x + 3 − 3 = 7 − 3.
  8. Levá strana: +3 −3 se vynuluje, zůstane x.
  9. Pravá strana: 7 − 3 = 4.
  10. Výsledek: x = 4.
  11. Zkouška do původní rovnice: 2 · (4 + 3) = 2 · 7 = 14. Sedí.

Třetí příklad — x na obou stranách rovnice

Příklad: 5x − 4 = 2x + 11

  1. Nejdřív dostaneme všechna x na jednu stranu. Na pravé straně je 2x, to odečteme od OBOU stran (chceme ho zbavit z pravé strany):
    5x − 4 − 2x = 2x + 11 − 2x
  2. Levá strana: 5x − 2x = 3x, takže zůstane 3x − 4.
  3. Pravá strana: 2x − 2x se vynuluje, zůstane jen 11.
  4. Nová, jednodušší rovnice: 3x − 4 = 11. Teď má x jen na jedné straně, dál pokračujeme stejně jako v prvním příkladu.
  5. Podíváme se, co je u x navíc. Je odečtená čtyřka.
  6. Přičteme 4 k oběma stranám: 3x − 4 + 4 = 11 + 4.
  7. Levá strana: −4 + 4 se vynuluje, zůstane 3x.
  8. Pravá strana: 11 + 4 = 15.
  9. Nová rovnice: 3x = 15.
  10. Vydělíme obě strany třemi: x = 5.
  11. Zkouška do původní rovnice: levá strana 5·5 − 4 = 25 − 4 = 21, pravá strana 2·5 + 11 = 10 + 11 = 21. Obě strany se rovnají 21 — sedí.

Univerzální kontrolní seznam pro řešení jakékoli rovnice

  1. Jsou závorky? Rozhodni, jestli je vhodnější je roznásobit, nebo (jako u 2. příkladu) vydělit celou závorkou.
  2. Je x na obou stranách? Dostaň nejdřív všechna x na jednu stranu (jako u 3. příkladu).
  3. Postupně odstraňuj od x to, co bylo přidáno POSLEDNÍ — v opačném pořadí, než jak vzniklo.
  4. Po každé úpravě napiš celou novou rovnici, ne jen výsledek — vidíš tak přesně, co se změnilo.
  5. Na konci vždy zkoušku do zcela původního zadání.

Výroková logika

Výroková logika zkoumá věty, o kterých má smysl říct, jestli jsou pravdivé, nebo nepravdivé — a jak se pravdivost mění, když takové věty spojujeme slovy „a", „nebo", „jestliže… pak" a „právě tehdy, když".

Co je a co není výrok

Definice

Výrok je věta (nebo tvrzení), o které má smysl rozhodnout, jestli je pravdivá, nebo nepravdivá — a nemůže být obojí zároveň. Nemusíme vědět, jaká pravdivostní hodnota to je (třeba u tvrzení o vzdálené budoucnosti), ale musí existovat jen jedna správná odpověď — buď „pravda", nebo „nepravda".

VětaJe to výrok?Proč
„Praha je hlavní město České republiky."AnoMá smysl řekni, že je to pravda (a je).
„2 + 2 = 5"AnoMá smysl řekni, že je to nepravda (a je — výrok může být i nepravdivý, pořád je to výrok).
„Zavři, prosím, okno."NeJe to rozkaz/žádost, ne tvrzení. Nedává smysl říct „tahle věta je pravdivá".
„Kolik je hodin?"NeJe to otázka, ne tvrzení.
„x + 2 = 5"Ne (dokud nevíme, co je x)Pravdivost závisí na neznámém x — pro x=3 je to pravda, pro x=1 nepravda. Bez konkrétní hodnoty x nejde rozhodnout, je to tzv. výroková forma, ne výrok.
„Tato věta je nepravdivá."Ne (paradox)Kdyby byla pravdivá, tvrdí o sobě, že je nepravdivá — spor. Kdyby byla nepravdivá, tvrdí to o sobě správně, takže by musela být pravdivá — znovu spor. Nedá se jí přiřadit jediná pravdivostní hodnota.
„Miluju modrou barvu."Ne (subjektivní pocit)Nejde objektivně ověřit jako pravda/nepravda nezávisle na tom, kdo to říká — v matematické logice se takové věty obvykle nepočítají jako výroky.

Rychlý test, jestli je věta výrok

Zkus na větu odpovědět: „Je pravda, že [věta]?" Pokud tahle otázka dává smysl a odpověď je jasně buď „ano" nebo „ne" (i kdyby sis tu odpověď sám nebyl jistý), je to výrok. Pokud věta je rozkaz, otázka, přání, nebo obsahuje neznámou proměnnou, výrok to není.

Značení výroků

Výroky značíme malými písmeny: p, q, r… Například:

p: „Venku svítí slunce."
q: „Prší."

Pravdivostní hodnotu výroku p značíme p = 1 (pravda) nebo p = 0 (nepravda). Někdy se místo 1 a 0 píše „P" a „N", nebo „true" a „false" — vždy to znamená to samé.

Negace (popření výroku)

Definice

Negace výroku p je výrok „není pravda, že p", značí se ¬p (čti „non p" nebo „ne p"). Negace má opačnou pravdivostní hodnotu než původní výrok.

p¬p
1 (pravda)0 (nepravda)
0 (nepravda)1 (pravda)

p: „Prší." → ¬p: „Neprší." (nebo přesněji: „Není pravda, že prší.")

Pozor na negaci vět s „všichni"/„někdo"

Negace výroku „Všichni žáci prošli testem" není „Nikdo neprošel testem" — je to „Alespoň jeden žák neprošel testem". Podobně negace „Někdo přišel pozdě" je „Nikdo nepřišel pozdě" (= „Všichni přišli včas"). Tohle je jedna z nejčastějších chyb u negace.

Složené výroky

Ze dvou (nebo víc) jednoduchých výroků můžeme vytvořit složený výrok pomocí logických spojek. Čtyři základní spojky jsou: konjunkce, disjunkce, implikace a ekvivalence.

Konjunkce (a zároveň)

Definice

Konjunkce výroků p a q, značí se p ∧ q (čti „p a q"), odpovídá běžnému spojení slovem „a". Je pravdivá jen tehdy, když jsou pravdivé OBA výroky zároveň.

pqp ∧ q
111
100
010
000

p: „Je mi 15 let." (pravda)
q: „Studuji na střední škole." (pravda)
p ∧ q: „Je mi 15 let a studuji na střední škole." → pravda, protože oba výroky jsou pravdivé.

Kdyby ale q bylo nepravdivé (třeba by student už školu nestudoval), celá konjunkce by byla nepravdivá — stačí, aby JEDEN z výroků nesouhlasil.

Fígl na zapamatování

Konjunkce je „nejnáročnější" spojka — potřebuje, aby VŠECHNO souhlasilo. Jedna jediná nepravda cokoliv zkazí, přesně jako řetěz je jen tak silný, jak jeho nejslabší článek.

Disjunkce (nebo)

Definice

Disjunkce výroků p a q, značí se p ∨ q (čti „p nebo q"), odpovídá spojení slovem „nebo" — ale v tom smyslu, kdy stačí, aby platil alespoň jeden z výroků (tzv. „nebo" nevylučovací). Je nepravdivá jen tehdy, když jsou nepravdivé OBA výroky zároveň.

pqp ∨ q
111
101
011
000

p: „Dnes je pátek." (nepravda, je úterý)
q: „Dnes je úterý." (pravda)
p ∨ q: „Dnes je pátek, nebo je úterý." → pravda, protože alespoň jeden (konkrétně q) je pravdivý.

Matematické „nebo" ≠ běžné české „nebo"

V běžné řeči často „nebo" znamená „jedno, nebo druhé, ale ne obojí" (třeba „dáš si čaj, nebo kávu?" — obvykle si vybereš jen jedno). V matematické logice je disjunkce pravdivá i tehdy, když platí oba výroky zároveň — první řádek tabulky (1,1 → 1) je klíčový rozdíl. Pro „buď, anebo" (přesně jedno z dvou, ne obojí) existuje jiná spojka — exkluzivní disjunkce — se kterou se ale na základní úrovni obvykle nepracuje.

Implikace (jestliže… pak…)

Definice

Implikace výroků p a q, značí se p ⇒ q (čti „jestliže p, pak q" nebo „p implikuje q"), odpovídá spojení „jestliže…, pak…". p se nazývá předpoklad, q závěr. Implikace je nepravdivá jen v jediném případě — když je předpoklad pravdivý, ale závěr nepravdivý.

pqp ⇒ q
111
100
011
001

p: „Prší."
q: „Vezmu si deštník."
p ⇒ q: „Jestliže prší, pak si vezmu deštník."

Tento slib je porušený (nepravdivý) jen tehdy, když skutečně prší (p=1), a já si přesto deštník nevezmu (q=0) — to je řádek 2 tabulky. Pokud nezaprší (p=0), slib je automaticky splněný bez ohledu na to, jestli si deštník vezmu, nebo ne — nikdy jsem nic neslíbil pro tenhle případ, takže ho nemůžu porušit.

Nejmatoucí věc v celé výrokové logice

Studenty nejvíc mate, že implikace s nepravdivým předpokladem je AUTOMATICKY pravdivá, bez ohledu na závěr (poslední dva řádky tabulky). Věta „Jestliže je Praha v Africe, pak 2+2=5" je logicky pravdivá implikace (i když obě části jsou nesmysl) — protože předpoklad „Praha je v Africe" je nepravdivý, a implikace s nepravdivým předpokladem je vždy pravdivá bez ohledu na to, co tvrdí závěr. Tohle se nazývá „z nepravdy plyne cokoliv" a je to jedna z nejtěžších věcí k přijetí v celé výrokové logice — ale je to logicky nutný důsledek definice.

Fígl na zapamatování tabulky implikace

Implikace je nepravdivá jen v „jednom konkrétním selhání slibu" — kdy se něco SLÍBILO (p=1) a NESPLNILO (q=0). Všechny ostatní tři kombinace jsou v pořádku (implikace platí).

Ekvivalence (právě tehdy, když)

Definice

Ekvivalence výroků p a q, značí se p ⇔ q (čti „p právě tehdy, když q" nebo „p ekvivalentní s q"), je pravdivá právě tehdy, když mají p a q STEJNOU pravdivostní hodnotu — buď jsou oba pravdivé, nebo oba nepravdivé.

pqp ⇔ q
111
100
010
001

p: „Číslo je sudé."
q: „Číslo je dělitelné dvěma."
p ⇔ q: „Číslo je sudé právě tehdy, když je dělitelné dvěma." → vždy pravda, protože jde o dvě různá pojmenování téže vlastnosti — p a q mají vždy stejnou pravdivostní hodnotu pro jakékoli číslo.

Fígl: ekvivalence = implikace na obě strany

p ⇔ q je to samé jako (p ⇒ q) ∧ (q ⇒ p) — obě implikace musí platit zároveň (proto se ekvivalenci někdy říká „obousměrná implikace"). Pokud si u nějakého tvrzení nejsi jistý, jestli je to skutečně ekvivalence, zkus si ověřit implikaci v obou směrech zvlášť.

Souhrn — jak spojky rychle rozeznat

SpojkaZnačkaKlíčové slovoKdy je pravdivá
Negace¬p„není pravda, že"Opak p
Konjunkcep ∧ q„a"Jen když platí OBA
Disjunkcep ∨ q„nebo"Když platí ALESPOŇ JEDEN
Implikacep ⇒ q„jestliže… pak"Vždy, KROMĚ když p=1 a q=0
Ekvivalencep ⇔ q„právě tehdy, když"Když p a q mají STEJNOU hodnotu

Tautologie, kontradikce a splnitelnost

Tři kategorie, do kterých spadá každá logická formule

  • Tautologie — formule, která je pravdivá za úplně všech okolností (pro všechny kombinace pravdivostních hodnot vstupních výroků). V tabulce pravdivostních hodnot má formule ve sloupci výsledku samé jedničky.
  • Kontradikce (spor) — formule, která je nepravdivá za úplně všech okolností. Ve sloupci výsledku samé nuly.
  • Splnitelná formule — formule, která je pravdivá alespoň v jednom případě, ale ne ve všech (tedy ani tautologie, ani kontradikce — ve sloupci výsledku je aspoň jedna 1, ale i aspoň jedna 0). Poznámka: každá tautologie je zároveň i splnitelná (protože je pravdivá alespoň jednou), ale v praxi se pojem „splnitelná" používá hlavně pro formule, co nejsou tautologie.

Jak poznat, do které kategorie formule patří — postup

Příklad: Je formule p ∨ ¬p tautologie, kontradikce, nebo jen splnitelná?

  1. Vypiš všechny možné kombinace pravdivostních hodnot vstupních výroků. Formule má jen jednu proměnnou (p), takže existují jen dvě možnosti: p=1 nebo p=0.
  2. Pro každou kombinaci spočítej ¬p. Když p=1, pak ¬p=0. Když p=0, pak ¬p=1.
  3. Pro každou kombinaci spočítej celou formuli p ∨ ¬p.
    Řádek p=1: p ∨ ¬p = 1 ∨ 0 = 1 (disjunkce je pravdivá, protože alespoň jeden člen — tady p — je pravdivý).
    Řádek p=0: p ∨ ¬p = 0 ∨ 1 = 1 (disjunkce je pravdivá, protože alespoň jeden člen — tady ¬p — je pravdivý).
  4. Podívej se na výsledný sloupec. V obou řádcích vyšla 1 — samé jedničky.
  5. Rozhodni podle definice. Formule je pravdivá za všech okolností → je to tautologie. (Dává to i intuitivní smysl: „p, nebo není p" musí platit vždycky, ať už p je pravda, nebo ne.)

Příklad: Je formule p ∧ ¬p tautologie, kontradikce, nebo jen splnitelná?

  1. Možnosti: p=1 nebo p=0.
  2. Spočítej ¬p pro obě: p=1 → ¬p=0. p=0 → ¬p=1.
  3. Spočítej p ∧ ¬p pro obě:
    p=1: 1 ∧ 0 = 0 (konjunkce potřebuje OBA pravdivé, tady je jeden nepravdivý).
    p=0: 0 ∧ 1 = 0 (stejně tak).
  4. Výsledný sloupec: samé nuly.
  5. Rozhodnutí: nepravdivá za všech okolností → kontradikce (spor). Intuitivně: „p a zároveň není p" nemůže nikdy platit.

Příklad: Je formule p ⇒ q (kde p, q jsou různé výroky) tautologie, kontradikce, nebo jen splnitelná?

  1. Možnosti: protože jsou dvě různé proměnné, existují čtyři kombinace: (p=1,q=1), (p=1,q=0), (p=0,q=1), (p=0,q=0).
  2. Spočítej p ⇒ q pro každou kombinaci (podle tabulky implikace výše):
    (1,1) → 1
    (1,0) → 0
    (0,1) → 1
    (0,0) → 1
  3. Výsledný sloupec: 1, 0, 1, 1 — je tam jedna 0 A zároveň jsou tam i jedničky.
  4. Rozhodnutí: není to tautologie (má i nulu), není to kontradikce (má i jedničky) → formule je splnitelná (ale ne tautologie).

Fígl na tautologie, co se hodí zapamatovat

  • p ∨ ¬p — zákon vyloučení třetího — je vždy tautologie (výrok buď platí, nebo neplatí, nic třetího neexistuje).
  • ¬(p ∧ ¬p) — zákon sporu — je vždy tautologie (výrok nemůže platit a zároveň neplatit).
  • ¬¬p ⇔ p — dvojitá negace — je vždy tautologie (negace negace tě vrátí zpátky k původnímu výroku).

Univerzální postup pro určení kategorie jakékoli formule

  1. Zjisti, kolik různých výroků (proměnných) formule obsahuje. Pro n proměnných existuje 2ⁿ kombinací pravdivostních hodnot (pro 1 proměnnou 2 řádky, pro 2 proměnné 4 řádky, pro 3 proměnné 8 řádků…).
  2. Vypiš si všechny kombinace do tabulky (systematicky, ať žádnou nevynecháš).
  3. Postupuj od nejmenších částí formule k větším — nejdřív spočítej negace, pak závorky, pak spojky v pořadí, ve kterém jsou ve formuli.
  4. Spočítej výsledek pro každý řádek.
  5. Podívej se na CELÝ výsledný sloupec: samé 1 = tautologie, samé 0 = kontradikce, obojí = splnitelná (ne tautologie ani kontradikce).

Předtím si zopakuj: výroky a logické spojky (průnik odpovídá „a zároveň“, sjednocení „nebo“) a nerovnice, protože intervaly zapisují jejich řešení.

Množiny, intervaly a číselné obory

Množina je soubor navzájem různých prvků, o kterém se dá jednoznačně rozhodnout, zda do něj prvek patří. Na množinách stojí celá středoškolská matematika: obor hodnot, řešení rovnic i nerovnic, pravděpodobnost nebo kombinatorika. Tady si projdeme zápis množin, jejich druhy, operace, Vennovy diagramy, intervaly a číselné obory.

1. Zápis množiny: výčtem a charakteristikou

Dva způsoby zápisu

Výčtem vypíšeš prvky do složených závorek: A = {2, 4, 6, 8}. Pořadí ani opakování nehraje roli, {1, 2, 2, 3} je totéž co {3, 2, 1}. Charakteristikou popíšeš vlastnost, kterou prvky mají: A = {x ∈ N; x je sudé a x ≤ 8}. Čti „množina všech x z přirozených čísel takových, že…“.

ZnakVýznamPříklad
∈, ∉prvek patří, nepatří do množiny3 ∈ N, −1 ∉ N
∅prázdná množina (nemá žádný prvek){x ∈ N; x < 1} = ∅
⊂ , ⊄je podmnožinou, není podmnožinou{1, 2} ⊂ {1, 2, 3}
|A|mohutnost (počet prvků)|{a, b, c}| = 3

Převod z charakteristiky na výčet

  1. Zapiš A = {x ∈ N; x je dělitel čísla 12} výčtem.
  2. Hledáš přirozená čísla, kterými se 12 dělí beze zbytku: 1, 2, 3, 4, 6, 12 (dvojice 1·12, 2·6, 3·4).
  3. A = {1, 2, 3, 4, 6, 12}.

Převod z výčtu na charakteristiku

  1. Zapiš B = {3, 6, 9, 12, 15} charakteristikou.
  2. Prvky jdou po třech, jsou to násobky 3, největší je 15.
  3. B = {x ∈ N; x je násobek čísla 3 a x ≤ 15}. Zápis není jediný: stejnou množinu popíše i {x ∈ N; x = 3n, n ∈ N, n ≤ 5}.

Fígl

Po převodu vždy kontroluj hranice: zda do množiny patří krajní prvek (≤, ≥), nebo ne (<, >), a v jakém oboru (N, Z, R) hledáš. Stejná podmínka dává v různých oborech jinou množinu: {x ∈ N; x² = 4} = {2}, ale {x ∈ Z; x² = 4} = {−2, 2}.

2. Konečná, nekonečná a prázdná množina

3. Podmnožina a mohutnost množiny

Množina A je podmnožinou množiny B (A ⊂ B), jestliže každý prvek A leží i v B. Prázdná množina je podmnožinou každé množiny a každá množina je podmnožinou sama sebe. Platí-li A ⊂ B i B ⊂ A, jsou množiny rovné. (Učebnice značí podmnožinu různě: některé ⊂ a ⊆, jiné ⊂ pro obojí. Vždy poznáš z kontextu, zda se rovnost připouští.)

Mohutnost |A| udává počet prvků konečné množiny. Dvě pravidla se hodí v úlohách:

Kolik podmnožin má {a, b, c}?

  1. Tři prvky, 2³ = 8 podmnožin.
  2. Jsou to ∅, {a}, {b}, {c}, {a, b}, {a, c}, {b, c}, {a, b, c}.
  3. Vlastních podmnožin je 8 − 2 = 6.

4. Sjednocení, průnik, rozdíl a doplněk

OperaceZápisCo obsahuje
SjednoceníA ∪ Bprvky, které leží alespoň v jedné z množin (A nebo B)
PrůnikA ∩ Bprvky společné oběma množinám (A a zároveň B)
RozdílA ∖ Bprvky z A, které nejsou v B
DoplněkA′ (v univerzu U)všechny prvky U, které nejsou v A

Operace na konkrétních množinách

  1. Nechť U = {1, 2, …, 10}, A = {1, 2, 3, 4, 5} a B = {4, 5, 6, 7}.
  2. A ∪ B = {1, 2, 3, 4, 5, 6, 7}; A ∩ B = {4, 5}.
  3. A ∖ B = {1, 2, 3}, ale B ∖ A = {6, 7}; rozdíl tedy není souměrný.
  4. A′ = {6, 7, 8, 9, 10}; (A ∪ B)′ = {8, 9, 10}.
  5. Kontrola mohutnosti: |A ∪ B| = 5 + 4 − 2 = 7.

Doplněk bez univerza nedává smysl

Doplněk závisí na zvolené univerzální množině U. Stejné A má v N jiný doplněk než v Z. De Morganova pravidla: (A ∪ B)′ = A′ ∩ B′ a (A ∩ B)′ = A′ ∪ B′.

5. Vennovy diagramy a šrafování

Ve Vennově diagramu je univerzum obdélník a množiny jsou kruhy. Dva překrývající se kruhy dělí obdélník na čtyři oblasti: jen A, průnik A ∩ B, jen B a mimo oba kruhy. Zadanou množinu pak vyšrafuješ tak, že vybereš oblasti, které splňují její popis.

AB U A ∪ B AB U A ∩ B AB U A ∖ B AB U (A ∪ B)′

Vyšrafované oblasti: sjednocení, průnik, rozdíl A ∖ B a doplněk sjednocení.

Slovní úloha s Vennovým diagramem

  1. Ve třídě je 30 žáků. Na fotbal chodí 14, na basketbal 12 a na obojí 5. Kolik žáků nechodí na nic?
  2. Nejdřív vyplň průnik: 5 žáků chodí na obojí.
  3. Jen fotbal: 14 − 5 = 9; jen basketbal: 12 − 5 = 7.
  4. Aspoň jedna aktivita: 9 + 5 + 7 = 21 žáků.
  5. Na nic nechodí 30 − 21 = 9 žáků.

Postup u slovních úloh

Začni vždy od průniku, od něj odečti hodnoty u jednotlivých kruhů a až nakonec dopočítej oblast mimo kruhy z celkového počtu. Čtyři oblasti dohromady musí dát všechny prvky univerza.

6. Intervaly na číselné ose

Interval je souvislá množina reálných čísel. Kulatá závorka znamená, že krajní bod do intervalu nepatří (ostrá nerovnost, prázdné kolečko na ose), špičatá závorka ⟨ ⟩, že patří (neostrá nerovnost, plné kolečko). U nekonečna píšeme vždy kulatou závorku, protože ∞ není číslo.

NerovnostIntervalNázev
a < x < b(a; b)otevřený
a ≤ x ≤ b⟨a; b⟩uzavřený
a < x ≤ b(a; b⟩polouzavřený
x > a(a; ∞)neomezený
x ≤ b(−∞; b⟩neomezený
A = (−2; 5⟩ B = ⟨1; 8) A ∩ B = ⟨1; 5⟩ A ∪ B = (−2; 8) −3 −2 −1 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 x

Průnik a sjednocení intervalů A = (−2; 5⟩ a B = ⟨1; 8) na číselné ose.

Průnik a sjednocení intervalů

  1. A = (−2; 5⟩ a B = ⟨1; 8). Vyznač oba intervaly pod sebe na číselnou osu.
  2. Průnik je část, kde se překrývají: od většího z dolních konců (1) po menší z horních (5). Dolní konec 1 patří do B (špičatá) i leží uvnitř A, horní konec 5 patří do A a leží uvnitř B. A ∩ B = ⟨1; 5⟩.
  3. Sjednocení je všechno, co je alespoň v jednom: od −2 do 8. Protože se intervaly překrývají, vznikne jeden interval: A ∪ B = (−2; 8). U −2 je kulatá závorka z A, u 8 z B.

Co když se intervaly nepřekrývají?

Průnik je pak prázdná množina ∅ a sjednocení zůstane zapsané jako dva intervaly, například (0; 2) ∪ ⟨3; 5⟩. Bod, kde se intervaly dotýkají, rozhoduje: (0; 2) ∪ ⟨2; 5⟩ = (0; 5⟩, ale (0; 2) ∪ (2; 5⟩ nezahrnuje číslo 2.

7. Číselné obory

R – reálná čísla Q – racionální čísla −¾ ; 0,25 ; 0,(3) ; 5/2 Z – celá čísla −3 ; −1 ; 0 N 1 ; 2 ; 3 ; … I – iracionální čísla √2 ; √10 ; π ; e leží v R, mimo Q

Číselné obory jsou do sebe vnořené: N ⊂ Z ⊂ Q ⊂ R. Iracionální čísla tvoří zbytek R mimo Q.

OborZnačkaJaká čísla v něm jsouPříklady
PřirozenáNčísla pro počítání: 1, 2, 3, … (s nulou N₀)7, 120
CeláZpřirozená, nula a čísla k nim opačná−5, 0, 8
RacionálníQpodíly celých čísel a/b (b ≠ 0), tedy desetinná čísla konečná i periodická3/4, 0,25, −1,(3)
IracionálníIčísla, která nejde zapsat zlomkem; neperiodický nekonečný rozvoj√2, π, e
ReálnáRvšechna čísla na číselné ose, R = Q ∪ Ivšechna výše

Co z toho plyne

N ⊂ Z ⊂ Q ⊂ R a I ⊂ R. Racionální a iracionální čísla nemají společný prvek: Q ∩ I = ∅. Každé číslo nejdřív zjednoduš: √49 = 7 je přirozené, 12/4 = 3 je přirozené, ale √10 je iracionální, protože 10 není druhou mocninou celého čísla.

Typické chyby

Při zápisu intervalu nepoužívej špičatou závorku u ∞ a nezaměň ostrou a neostrou nerovnost. Nezapomeň, že doplněk vyžaduje univerzum a že rozdíl množin není souměrný. Nemíchej ∈ (prvek patří do množiny) a ⊂ (množina je částí množiny): 2 ∈ {1, 2}, ale {2} ⊂ {1, 2}.

Geometrie: nejdřív náčrt, potom vzorec

I jednoduchý obrázek pomůže odlišit délku od obsahu, označit známé hodnoty a všimnout si, co skutečně hledáme.

Rozlišuj veličiny

  • Obvod je délka hranice obrazce, proto má jednotky cm, m…
  • Obsah vyplňuje plochu, proto má jednotky cm², m²…
  • Objem vyplňuje prostor, proto má jednotky cm³, m³ nebo litry.

Příklad: Obvod obdélníku je 30 cm, jedna strana měří 5 cm. Jak dlouhá je druhá strana?

  1. Napiš si vzorec pro obvod obdélníku. Obdélník má dvě strany délky a a dvě strany délky b, proto o = 2 × (a + b).
  2. Dosaď, co víš. Víme o = 30 cm a jedna strana a = 5 cm: 30 = 2 × (5 + b).
  3. Podívej se, co dělá dvojka celé závorce. Násobí ji. Zrušíme to vydělením obou stran dvěma: 30 ÷ 2 = 2 × (5 + b) ÷ 2.
  4. Levá strana: 30 ÷ 2 = 15.
  5. Pravá strana: dvojka se závorkou se vydělením zruší, zůstane 5 + b.
  6. Nová, jednodušší rovnice: 15 = 5 + b.
  7. Podívej se, co je u b navíc. Je přičtená pětka.
  8. Odečti 5 od obou stran: 15 − 5 = 5 + b − 5.
  9. Levá strana: 15 − 5 = 10.
  10. Pravá strana: +5 −5 se vynuluje, zůstane b.
  11. Výsledek: b = 10 cm.
  12. Zkouška — sečti všechny čtyři strany obdélníku 5+10+5+10: 5+10+5+10 = 30 cm. Sedí to se zadaným obvodem.

Fígl s přidaným pruhem

Když se obdélník 7 × 4 cm prodlouží o 2 cm, nemusíš počítat dva celé obsahy a odečítat. Přibyl jen pruh o rozměrech 2 × 4 cm, takže obsah vzrostl přímo o 2 × 4 = 8 cm².

Obsah trojúhelníku

Trojúhelník je přesně polovina obdélníku (nebo rovnoběžníku) se stejnou základnou a výškou. Proto S = (a × vₐ) ÷ 2, kde výška musí být na zvolenou stranu (základnu) kolmá.

Příklad: základna a = 8 cm, výška k ní vₐ = 5 cm

  1. Vynásob základnu a výšku, jako bys počítal obdélník: 8 × 5 = 40.
  2. Vydel to dvěma, protože trojúhelník je jen polovina takového obdélníku: 40 ÷ 2 = 20.
  3. Zapiš výsledek s jednotkou obsahu: S = 20 cm².

Časté záměny

U kruhu je 2πr obvod, ale πr² obsah. U trojúhelníku nezapomeň součin základny a výšky vydělit dvěma — je to nejčastěji vynechaný krok. Vždy na konci zkontroluj i správnou jednotku (cm vs. cm²).

Pythagorova věta

Kdy a proč ji použít

Platí jen v pravoúhlém trojúhelníku (má jeden úhel 90°). Přepona (c) je strana PROTI pravému úhlu a je vždy nejdelší strana v trojúhelníku. Odvěsny (a, b) jsou zbylé dvě strany, které tvoří pravý úhel. Vztah mezi nimi: a² + b² = c² — obsah čtverce nad oběma odvěsnami dohromady se rovná obsahu čtverce nad přeponou.

Příklad: Odvěsny mají délky 3 cm a 4 cm. Najdi přeponu.

  1. Ujisti se, které strany jsou odvěsny a která přepona. Zadané 3 cm a 4 cm jsou odvěsny (a, b), hledáme přeponu (c) — tu neznáme, tak ji hledáme jako neznámou.
  2. Napiš vzorec: a² + b² = c².
  3. Dosaď známé odvěsny: 3² + 4² = c².
  4. Spočítej první mocninu: 3² = 3 × 3 = 9.
  5. Spočítej druhou mocninu: 4² = 4 × 4 = 16.
  6. Sečti obě mocniny: 9 + 16 = 25. Takže c² = 25.
  7. Teď máme c², ale hledáme samotné c — musíme udělat opačnou operaci k „na druhou", tedy odmocnit obě strany: √(c²) = √25.
  8. Levá strana: odmocnina z čísla na druhou vrátí to samé číslo, zůstane c.
  9. Pravá strana: √25 = 5, protože 5 × 5 = 25.
  10. Výsledek: c = 5 cm.
  11. Zkouška — dosaď zpátky do původního vzorce: 3² + 4² = 9 + 16 = 25, a 5² = 25. Obě strany se rovnají, sedí to.

Druhý příklad — hledáme odvěsnu, ne přeponu

Přepona má 13 cm, jedna odvěsna 5 cm. Najdi druhou odvěsnu.

  1. Tady je neznámá jinde — hledáme odvěsnu (b), známe přeponu (c=13) a jednu odvěsnu (a=5).
  2. Napiš vzorec a dosaď: 5² + b² = 13².
  3. Spočítej mocniny, co umíš hned: 25 + b² = 169.
  4. Podívej se, co je u b² navíc. Je přičteno 25.
  5. Odečti 25 od obou stran: b² = 169 − 25 = 144.
  6. Odmocni obě strany: b = √144 = 12 cm (protože 12 × 12 = 144).
  7. Zkouška: 5² + 12² = 25 + 144 = 169 = 13². Sedí.

Fígl: zapamatuj si trojici 3-4-5

Trojice 3, 4, 5 (a jejich celočíselné násobky jako 6-8-10 nebo 9-12-15) se v úlohách objevuje velmi často, protože dávají celočíselné výsledky. Když vidíš dvě z těchto čísel jako odvěsny, třetí (přeponu) často poznáš i bez počítání.

Nejčastější chyba

Přepona je vždy ta strana, co je PROTI pravému úhlu — ne automaticky nejdelší nebo poslední zapsané číslo v zadání. Nejdřív si vždy v náčrtku najdi pravý úhel a urči, která strana je proti němu.

Slovní úlohy: jak převést text na výpočet

Nejtěžší často není samotné počítání, ale rozpoznání údajů a otázky. Pomůže stálý postup, který použiješ u každého zadání.

  1. Přečti poslední větu: co přesně hledáš a v jaké jednotce?
  2. Vypiš údaje: odděl užitečné informace od doprovodného textu.
  3. Najdi vztah: procenta, poměr, rychlost, obsah nebo jednoduchá rovnice.
  4. Sestav výpočet: nejdřív symbolicky nebo krátkou větou, potom dosaď čísla.
  5. Odpověz větou: včetně jednotky a kontroly smyslu.

Příklad: Autobus ujel 3/5 ze 40 km. Kolik kilometrů zbývá?

  1. Přečti poslední větu znovu a pozorně. Ptáme se na ZBÝVAJÍCÍ vzdálenost, ne na ujetou.
  2. Zjisti, jaká část trasy ještě zbývá. Pokud je ujeto 3/5 z celé trasy (5/5), zbývá 5/5 − 3/5 = 2/5.
  3. Najdi velikost jednoho pětinového dílu. Celá trasa 40 km děleno 5 díly: 40 ÷ 5 = 8 km.
  4. Vezmi tolik dílů, kolik zbývá — dva díly: 2 × 8 = 16 km.
  5. Zapiš mezivýsledek: zbývá 16 km.
  6. Zkontroluj si to sečtením ujeté a zbývající části. Ujetá část byla 3 × 8 = 24 km. Dohromady 24 + 16 = 40 km — to je přesně celá trasa, sedí to.
  7. Napiš celou odpověť větou: Autobusu zbývá ujet 16 km.

Fígl: odhad výsledku ještě před počítáním

3/5 je víc než polovina, takže autobus ujel víc než 20 km a zbývá MÉNĚ než 20 km. Jakoukoliv odpověď nad 20 km bys mohl vyloučit ještě dřív, než začneš počítat — u testů s nabízenými možnostmi tímhle rychle vyřadíš špatné varianty.

Poměry — jak rozdělit celek na nestejné části

Co poměr znamená

Poměr 2 : 3 říká, že celek rozdělíme na 2 + 3 = 5 stejně velkých dílů, a první skupina dostane 2 z těch dílů, druhá skupina 3 z nich. Klíčové slovo je „stejně velké díly" — jen jich každá skupina dostane jiný počet.

Příklad: Ve třídě je poměr chlapců a dívek 2 : 3. Celkem je ve třídě 35 dětí. Kolik je chlapců?

  1. Sečti obě čísla poměru — tím zjistíš, na kolik dílů se celek dělí. 2 + 3 = 5 dílů celkem.
  2. Najdi velikost JEDNOHO dílu. Celkový počet dětí (35) vyděl počtem dílů (5): 35 ÷ 5 = 7. Jeden díl má hodnotu 7 dětí.
  3. Zjisti, kolik dílů patří chlapcům. V poměru 2 : 3 patří chlapcům číslo 2.
  4. Vynásob velikost jednoho dílu počtem dílů pro chlapce: 2 × 7 = 14.
  5. Zapiš mezivýsledek: chlapců je 14.
  6. Zkontroluj dopočítáním i druhé skupiny a sečtením. Dívek je 3 × 7 = 21. Dohromady 14 + 21 = 35 — souhlasí s celkovým počtem dětí.

Nejčastější chyba u poměrů

Čísla v poměru (2 a 3) nejsou samotné počty dětí — jsou to jen počty stejně velkých DÍLŮ. Teprve po vydělení celku na díly a vynásobení zpátky dostaneš skutečné počty.

Přímá úměrnost — „víc za víc"

Dvě veličiny jsou v přímé úměře, když platí: když jedna veličina vzroste N-krát, druhá vzroste taky N-krát (víc kusů = víc peněz, víc hodin práce = víc odměny).

Příklad: 3 sešity stojí 90 Kč. Kolik stojí 5 sešitů?

  1. Rozpoznej, že jde o přímou úměru. Víc sešitů = víc peněz, oba směry rostou stejně.
  2. Najdi cenu JEDNOHO kusu — to je most mezi zadanou a hledanou hodnotou. 90 ÷ 3 = 30 Kč za jeden sešit.
  3. Vynásob cenu jednoho kusu počtem kusů, na které se ptáme. 5 × 30 = 150 Kč.
  4. Zapiš odpověď: 5 sešitů stojí 150 Kč.
  5. Zkontroluj směrem — pět sešitů je víc než tři, takže cena musí být vyšší než 90 Kč. 150 > 90, sedí to.

Fígl: „cena za jeden kus" je univerzální most

U jakékoli přímé úměry (sešity, jízdenky, materiál na recept) nejdřív najdi hodnotu PRO JEDEN KUS nebo JEDNU JEDNOTKU — od ní se pak snadno dostaneš na jakékoli jiné množství, jen vynásobením.

Čti otázku podruhé, než napíšeš finální odpověď

Mezivýsledek (třeba cena jednoho sešitu — 30 Kč) bývá v testech často nabídnut jako lákavá, ale chybná možnost odpovědi. Po dopočítání se vždy vrať k poslední větě zadání a ověř, že odpovídáš přesně na to, na co se ptali — ne na mezikrok.

Trojčlenka úplně od začátku

Trojčlenka je způsob, jak z jedné známé dvojice hodnot dopočítat třetí údaj a z něj čtvrtý. Funguje, jen když mezi veličinami platí přímá nebo nepřímá úměrnost. Nejdřív tedy rozhodni, jak se obě veličiny mění; teprve pak počítej.

Přímá úměrnost: víc kusů znamená vyšší cenu

Pokud má každý kus stejnou cenu, poměr cena/počet kusů je stálý. Třeba 3 sešity stojí 90 Kč. Jeden sešit stojí 90 ÷ 3 = 30 Kč, proto 5 sešitů stojí 5·30 = 150 Kč. Zápis „na jeden kus“ je často srozumitelnější než zapamatovaný křížový součin.

4 kg jablek stojí 96 Kč. Kolik stojí 7 kg?

  1. Stejná jablka za stejnou cenu za kilogram: více kilogramů musí stát více. Jde o přímou úměrnost.
  2. Na jeden kilogram: 96 ÷ 4 = 24 Kč/kg.
  3. Na sedm kilogramů: 7·24 = 168 Kč.
  4. Kontrola: 7/4=1,75 a 96·1,75=168. Výsledek je větší než 96 Kč, jak čekáme.

Nepřímá úměrnost: víc pracovníků znamená méně času

Při stejném objemu práce a stejném výkonu každého pracovníka je stálý součin počet lidí·čas. Pokud práci zvládnou 4 lidé za 6 hodin, jde o 24 člověkohodin. Šest stejně výkonných lidí ji zvládne za 24 ÷ 6 = 4 hodiny. Neplatí to automaticky při jiné výkonnosti, omezeném prostoru nebo práci, kterou nelze dělit.

5 stejných čerpadel naplní nádrž za 12 hodin. Jak dlouho 3 čerpadla?

  1. Se třemi čerpadly bude práce trvat déle. Hledáme nepřímou úměrnost.
  2. Celá práce odpovídá 5·12=60 „čerpadlohodinám“.
  3. Pro 3 čerpadla: 60 ÷ 3 = 20 hodin. Kontrola: 3·20=5·12=60.

Jak poznat, kdy trojčlenka nefunguje

U přímé úměrnosti musí graf závislosti procházet počátkem: při nule kusů je nulová cena. Jestli je k jízdnému základní nástupní poplatek 40 Kč a k tomu 15 Kč za kilometr, zdvojnásobení kilometrů nezdvojnásobí celkovou cenu. Pro 2 km platíš 70 Kč, pro 4 km 100 Kč; poměr 100/70 není 4/2. Takovou úlohu řeš předpisem cena = 40 + 15·km jako lineární funkci.

Rychlá kontrola při slovní úloze

  1. Napiš jednotky vedle každého čísla a urč, co je stejné a co se mění.
  2. Zkus v hlavě zdvojnásobit jednu veličinu: druhá se zdvojnásobí (přímá), zmenší na polovinu (nepřímá), nebo ani jedno (jiný vztah)?
  3. U přímé spočítej hodnotu na jednu jednotku; u nepřímé nejdřív stálý součin.
  4. Zkontroluj, zda výsledek odpovídá směru změny a má správnou jednotku.

Pokud tě brzdí samotné dělení nebo procenta, vrať se na zlomky a procenta. Pokud je v úloze víc podmínek, začni u postupu pro slovní úlohy a teprve pak rozhodni, zda jde o úměrnost.

Základní krok: vztahy mezi vzdáleností, časem a rychlostí dávají smysl až po sjednocení jednotek. Když hledáš hodnotu pro jiný čas při stejné rychlosti, připomeň si přímou úměrnost.

Rychlost, dráha a čas

Tyhle tři veličiny spolu svazuje jeden jednoduchý vztah — jakmile znáš dvě z nich, třetí snadno dopočítáš.

Základní vzorec a jeho dvě obměny

Při ROVNOMĚRNÉM pohybu (stálá rychlost, žádné zrychlování ani brzdění) platí: s = v × t (dráha = rychlost krát čas). Ze stejného vztahu si podle toho, co hledáš, odvodíš i zbylé dvě podoby: v = s / t (rychlost = dráha děleno čas) a t = s / v (čas = dráha děleno rychlost).

t (h) s (km) 1 2 3 4 5 20 60 100 [1 h; 20 km] [3 h; 60 km] Δt = 2 h Δs = 40 km v = Δs / Δt = 40/2 = 20 km/h

Při rovnoměrném pohybu je graf dráhy v čase PŘÍMKA. Rychlost je sklon (strmost) téhle přímky — čím strmější, tím vyšší rychlost. Sklon spočítáš jako podíl „o kolik vzrostla dráha" ku „za jak dlouho" — mezi libovolnýma dvěma body na přímce vyjde vždy stejné číslo.

Příklad: Auto jede rovnoměrně rychlostí 80 km/h. Jakou dráhu ujede za 2,5 hodiny?

  1. Rozhodni, kterou ze tří veličin hledáš. Zadání se ptá na dráhu (kolik km ujede) — hledáme s.
  2. Zapiš si, co ze zadání znáš. Rychlost v = 80 km/h, čas t = 2,5 h.
  3. Vyber správný vzorec — pro výpočet dráhy je to ten základní: s = v × t.
  4. Dosaď známé hodnoty: s = 80 × 2,5.
  5. Vynásob: 80 × 2,5 = 200.
  6. Zapiš výsledek i s jednotkou. Rychlost byla v km/h a čas v hodinách, proto výsledná dráha vyjde v km: s = 200 km.
  7. Ověř si to odhadem. Za 1 hodinu by auto ujelo 80 km, za 2 hodiny 160 km, a za dalších 0,5 hodiny (polovinu hodiny) přidá ještě 40 km — dohromady 160 + 40 = 200 km. Sedí to.

Druhý příklad — hledáme čas, POZOR na jednotky

Cyklista jede rychlostí 15 km/h. Za jak dlouho ujede 6 km?

  1. Rozhodni, co hledáš. Ptáme se „za jak dlouho" — hledáme čas t.
  2. Zapiš, co znáš. v = 15 km/h, s = 6 km.
  3. Vyber vzorec pro čas: t = s / v.
  4. Dosaď: t = 6 / 15.
  5. Vyděl (nebo zkrať zlomek): 6/15 = 2/5 = 0,4.
  6. Zapiš mezivýsledek s jednotkou — rychlost byla v km/h, takže čas vyjde v HODINÁCH: t = 0,4 h.
  7. Pokud se zadání ptá na minuty (běžnější pro krátký čas), přepočítej: 1 hodina má 60 minut, takže 0,4 × 60 = 24 minut.
  8. Zapiš finální odpověď: cyklistovi to bude trvat 24 minut.

Nejčastější chyba — nesouhlasící jednotky

Vzorec funguje jen tehdy, když jsou VŠECHNY veličiny v NAVZÁJEM SEDÍCÍCH jednotkách. Pokud máš rychlost v km/h, ale čas v minutách, musíš NEJDŘÍV minuty převést na hodiny (vyděl 60), teprve pak dosazovat. Stejně tak pokud máš rychlost v m/s, dráha ti vyjde v metrech a čas v sekundách — ne v km a hodinách.

Fígl: převod km/h na m/s a zpátky

Násobek 3,6 je tu proto, že 1 km = 1000 m a 1 h = 3600 s, a 1000/3600 = 5/18 ≈ 0,278, což převrácené dává 3,6. Z km/h na m/s dělíš 3,6, z m/s na km/h násobíš 3,6. Příklad: 72 km/h ÷ 3,6 = 20 m/s.

Rychlá kontrola před zapsáním odpovědi

Zkontroluj tři věci: (1) dosadil jsi do správného vzorce podle toho, co skutečně hledáš? (2) jsou všechny veličiny ve VZÁJEMNĚ SEDÍCÍCH jednotkách? (3) odpovídá řád výsledku selskému rozumu (auto za pár hodin neujede miliony kilometrů)?

Funkce a posloupnosti

Funkci si představ jako stroj: vložíš hodnotu x, stroj podle předpisu provede přesně dané operace a na výstupu vydá hodnotu f(x).

Co zápis f(x) = 2x − 3 znamená

„f" je jméno funkce (stroje). „x" je vstup, který si zvolíš. Celý předpis 2x − 3 říká strojí, co má se vstupem udělat: nejdřív ho vynásobit dvěma, pak odečíst tři. Výstup f(x) je hodnota, kterou stroj vrátí.

Příklad: f(x) = 2x − 3, urči f(4)

  1. Přečti si zápis f(4) jako instrukci. „f(4)" znamená: vezmi předpis funkce f a všude, kde je ve vzorci písmeno x, dosaď místo něj číslo 4.
  2. Napiš si předpis znovu, ale s dosazenou hodnotou místo x: f(4) = 2 × 4 − 3.
  3. Podívej se, jaká operace je ve výrazu jako první podle pořadí početních operací. Násobení má přednost před odčítáním.
  4. Proveď násobení: 2 × 4 = 8.
  5. Přepiš výraz s tímhle mezivýsledkem: f(4) = 8 − 3.
  6. Proveď odčítání: 8 − 3 = 5.
  7. Zapiš konečný výsledek: f(4) = 5.
  8. Přelož výsledek do řeči grafu. f(4) = 5 znamená, že bod se souřadnicemi [4; 5] (x=4, y=5) leží na grafu téhle funkce.

Piš dosazení se závorkou, hlavně u záporných čísel

Když dosazuješ záporné číslo, VŽDY ho piš v závorce, aby sis nespletl znaménka. Například pro f(x) = 3x + 1 a dosazení x = −2 piš: f(−2) = 3 × (−2) + 1 — pak jasně vidíš, že násobíš 3 krát MÍNUS 2 (= −6), ne 3 krát 2 s minusem až po násobení.

Druhý příklad — dosazení záporného čísla

f(x) = 3x + 1, urči f(−2)

  1. Dosaď −2 za x, v závorce: f(−2) = 3 × (−2) + 1.
  2. Nejdřív násobení: 3 × (−2) = −6 (kladné krát záporné je záporné).
  3. Přepiš výraz: f(−2) = −6 + 1.
  4. Sečti: −6 + 1 = −5.
  5. Výsledek: f(−2) = −5.

Posloupnosti — jak poznat pravidlo

Dva typy, které hledej jako první

  • Aritmetická posloupnost — mezi sousedními členy je pořád STEJNÝ ROZDÍL (přičítáš/odečítáš stejné číslo).
  • Geometrická posloupnost — mezi sousedními členy je pořád STEJNÝ PODÍL (násobíš stejným číslem).

Příklad: 2, 5, 8, 11, … — najdi pravidlo a další (pátý) člen

  1. Spočítej rozdíl mezi prvním a druhým členem: 5 − 2 = 3.
  2. Spočítej rozdíl mezi druhým a třetím členem — musí vyjít STEJNĚ, jinak to není aritmetická posloupnost: 8 − 5 = 3. Vyšlo to samé, dobrý signál.
  3. Ověř to i na třetím rozdílu, pro jistotu: 11 − 8 = 3. Opět 3 — teď už si jistý, že jde o aritmetickou posloupnost s pravidlem „přičti 3".
  4. Aplikuj pravidlo na poslední známý člen, abys našel další: 11 + 3 = 14.
  5. Zapiš výsledek: pátý člen je 14.

Vzorec vždy ověř na VÍCE členech, ne jen na jedné dvojici

Z jediné dvojice čísel (třeba jen 2 a 5) by šlo vymyslet spoustu různých pravidel, která by taky „seděla" — třeba „vždy vynásob 2,5". Teprve třetí a čtvrtý člen ti pravidlo skutečně potvrdí nebo vyvrátí. Nikdy needpovídej po ověření jen jedné dvojice.

Vzorec pro n-tý člen aritmetické posloupnosti

aₙ = a₁ + (n−1) × d, kde a₁ je první člen a d je rozdíl (diference). Například pro osmý člen od prvního neprovádíš 8 kroků, ale jen 7 — protože mezi prvním a osmým členem je právě 7 „mezer".

Statistika a pravděpodobnost

Průměr, medián a modus popisují stejná data třemi různými způsoby. Který použít, závisí na tom, co přesně chceš o datech zjistit.

PojemJak ho najítNa co pozor
PrůměrSoučet hodnot ÷ počet hodnotOvlivní ho velmi vysoká nebo nízká hodnota
MediánProstřední hodnota SEŘAZENÉHO souboruData musí být nejdřív seřazena
ModusNejčastější hodnotaMůže jich být více nebo žádný

Příklad: Data 2, 4, 4, 7, 8 — najdi průměr, medián i modus

  1. Průměr — nejdřív sečti VŠECHNY hodnoty. 2 + 4 + 4 + 7 + 8 = 25.
  2. Spočítej, KOLIK hodnot jsi sčítal. Je jich 5.
  3. Vyděl součet počtem hodnot: 25 ÷ 5 = 5. Průměr je 5.
  4. Medián — nejdřív zkontroluj, jestli jsou data už seřazená od nejmenšího. Ano, 2, 4, 4, 7, 8 už jsou seřazená.
  5. Spočítej, kolik hodnot celkem je, a najdi tu PROSTŘEDNÍ. Je jich 5 (liché číslo), takže prostřední je třetí v pořadí (dvě jsou před ní, dvě po ní).
  6. Přečti třetí hodnotu v seřazeném pořadí: 2 (první), 4 (druhá), 4 (třetí — tohle je medián), 7 (čtvrtá), 8 (pátá).
  7. Medián je 4.
  8. Modus — spočítej, kolikrát se každá hodnota opakuje. 2 se objevuje 1×, 4 se objevuje 2×, 7 se objevuje 1×, 8 se objevuje 1×.
  9. Najdi hodnotu s nejvyšším počtem opakování. 4 se opakuje nejvícekrát (2×).
  10. Modus je 4.

Co dělat, když je hodnot SUDÝ počet (medián nemá jednu přesnou prostřední hodnotu)

Pro data 3, 5, 6, 9 (4 hodnoty, sudý počet) nemáš jedinou prostřední hodnotu — jsou tam DVĚ prostřední (5 a 6). V tomhle případě je medián jejich aritmetický průměr: (5 + 6) ÷ 2 = 5,5.

Pravděpodobnost — krok za krokem

U výsledků, které mají všechny stejnou šanci nastat (třeba čísla na hrací kostce), platí: pravděpodobnost = počet příznivých výsledků ÷ počet VŠECH možných výsledků.

Příklad: Jaká je pravděpodobnost, že na kostce padne číslo větší než 4?

  1. Vypiš si VŠECHNY možné výsledky. Kostka má 6 stěn, takže možné výsledky jsou 1, 2, 3, 4, 5, 6.
  2. Spočítej, kolik je celkem všech možných výsledků. Je jich 6.
  3. Vyber si z nich jen ty, co splňují podmínku ze zadání ("větší než 4"). Z čísel 1-6 jsou větší než 4 jen čísla 5 a 6.
  4. Spočítej, kolik příznivých výsledků jsi našel. Jsou 2 (číslo 5 a číslo 6).
  5. Zapiš zlomek: příznivé výsledky děleno všemi výsledky. 2/6.
  6. Zkrať zlomek, pokud jde. 2/6 = 1/3.
  7. Zapiš odpověď — jako zlomek, desetinné číslo, nebo procenta (podle toho, co zadání chce): pravděpodobnost je 1/3 (přibližně 0,33, tedy asi 33 %).

Fígl přes doplněk — když je jednodušší spočítat OPAK

Vztah P(jev) = 1 − P(opačný jev) se hodí, když je opačný jev na spočítání jednodušší. Typický příklad: „jaká je pravděpodobnost, že PADNE ALESPOŇ JEDNOU šestka při dvou hodech?" — počítat přímo všechny způsoby, jak padne alespoň jedna šestka, je složité. Mnohem snazší je spočítat opak: „nepadne ANI JEDNA šestka" (to je jednoduchý součin), a pak výsledek odečíst od 1.

Rychlá kontrola výsledku

Pravděpodobnost musí VŽDY ležet mezi 0 a 1 (nebo mezi 0 % a 100 %). Pravděpodobnost 0 znamená „nikdy nenastane", pravděpodobnost 1 (100 %) znamená „nastane jistě". Jakýkoliv výsledek mimo tenhle rozsah (třeba záporné číslo, nebo víc než 1) je vždy chyba ve výpočtu — vrať se a hledej, kde se stala.

Potřebuješ se vrátit? Zopakuj zlomky a pořadí početních operací a jednoduché rovnice. Před krácením lomeného výrazu zkontroluj jmenovatel.

Algebraické výrazy a rovnice

Výraz je předpis pro výpočet, například 2(x+3). Rovnice říká, že dvě hodnoty jsou si rovné, a hledá x, pro které to platí. Nejdřív zjisti, co se smí dosadit; u zlomku nikdy nesmí být jmenovatel nula.

Tři užitečné vzorce

(a+b)² = a²+2ab+b²; (a−b)² = a²−2ab+b²; a²−b² = (a−b)(a+b). Závorku umocňuj jako celek, ne každý člen zvlášť.

Zjednoduš (x+4)² − x² − 8x

  1. Rozepiš první závorku: (x+4)² = x²+8x+16.
  2. Odečti x² a 8x: x²+8x+16−x²−8x = 16.
  3. Kontrola pro x=2: 6²−2²−16 = 36−4−16 = 16.

Vyřeš (x+1)/(x−2) = 2

  1. Podmínka: x≠2, jinak dělíš nulou.
  2. Vynásob obě strany (x−2): x+1 = 2x−4.
  3. Odečti x a přičti 4: x=5. Dosazení 6/3=2, řešení platí.

Fígl

U rovnice s více zlomky vynásob všechny členy společným jmenovatelem. Předtím si vždy napiš vyloučené hodnoty.

Pozor

„Přehodit přes rovnítko“ je zkratka: správně přičítáš, odčítáš, násobíš nebo dělíš obě strany stejně.

Proč záleží na podmínkách a ekvivalentních úpravách

Rovnici smíš upravit sčítáním stejného výrazu na obou stranách nebo násobením stejným nenulovým číslem. U výrazu závislého na x je potřeba vědět, zda se může rovnat nule. Při krácení zlomku nejdřív urči jeho definiční obor; vykrácený tvar může mít v zakázaném bodě „díru“.

Vyřeš (x²−1)/(x−1)=4

  1. Podmínka x−1≠0 dává x≠1.
  2. Rozlož čitatel: (x−1)(x+1)/(x−1)=x+1, ale pouze pro x≠1.
  3. x+1=4 ⇒ x=3. Dosazení do původní rovnice: (9−1)/(3−1)=8/2=4, řešení platí.
  4. Pro x=1 by zkrácený výraz sice měl hodnotu 2, původní zlomek však není definován. To je důvod, proč podmínku píšeme před úpravou.

Potřebuješ se vrátit? Předpis grafu staví na rovnicích a přímé úměrnosti; přímka s nenulovým absolutním členem už přímou úměrností není.

Funkce a jejich grafy

Funkce každému dovolenému vstupu x přiřadí právě jeden výstup y. Graf tvoří všechny body [x; f(x)]; odečtený bod musí odpovídat předpisu.

U přímky y=kx+q udává k sklon a q průsečík s osou y. Nulový bod najdeš dosazením y=0, průsečík s osou y dosazením x=0. U paraboly y=a(x−m)²+n je vrchol [m;n].

Nakresli y=2x−4 a najdi průsečíky s osami

  1. Pro x=0 je y=−4, tedy bod [0;−4].
  2. Pro y=0 řeš 2x−4=0: x=2, tedy bod [2;0].
  3. Oba body spoj přímkou. Směrnice 2 znamená: o jednotku doprava, o dvě nahoru.

Najdi vrchol y=x²−6x+5

  1. Doplň na čtverec: x²−6x+5 = (x−3)²−4.
  2. Čtverec je nejmenší při x=3.
  3. Vrchol je [3;−4]. Kontrola: f(3)=9−18+5=−4.

Fígl

Když hledáš nulový bod grafu, nastav y=0; když průsečík s osou y, nastav x=0. Tyto dvě situace se často zaměňují.

Jak číst graf bez dalšího počítání

Na vodorovné ose čti vstup x, na svislé výstup f(x). Nula funkce je průsečík s osou x; znaménko f(x) říká, zda je graf nad, nebo pod osou. Růst znamená, že při pohybu zleva doprava hodnoty stoupají. Ani záporná hodnota funkce sama neznamená pokles: například přímka y=x−3 je pro x=0 záporná, přitom roste na celém R.

Porovnej f(x)=−2x+4 a g(x)=x²−4

  1. f má sklon −2, proto klesá. Průsečíky jsou [0;4] a [2;0].
  2. g má nuly −2 a 2, vrchol [0;−4]. Na (−∞;0) klesá a na (0;∞) roste.
  3. V bodě x=0 je f(0)=4 a g(0)=−4. Hodnota v bodě a chování celé funkce jsou odlišné údaje.

Než začneš derivovat: zopakuj hodnotu funkce a čtení grafu, úpravy výrazů a znaménkovou tabulku. Pro význam derivace přejdi na úplný výklad derivací.

Průběh funkce: kompletní postup

Při rozboru funkce zjišťujeme, kde vůbec existuje, kde protíná osy, jak se chová u hranic definičního oboru a v nekonečnu, na kterých intervalech roste či klesá, kde má extrémy a kde mění zakřivení. Tyto údaje pak složíme do náčrtu grafu. Není nutné hledat každý bod grafu zvlášť.

Co postupně spočítat

  1. Definiční obor D(f). U polynomu je R. Nesmí být nulový jmenovatel, záporný výraz pod sudou odmocninou ani nekladný argument logaritmu. Zapiš vyloučené hodnoty před krácením výrazu.
  2. Souměrnost a perioda. Porovnej f(−x) s f(x): rovnost znamená sudost, f(−x)=−f(x) lichost. U sin a cos sleduj periodu. Toto má smysl jen tehdy, když je definiční obor symetrický.
  3. Průsečíky s osami a znaménko. Pro osu y spočítej f(0), pokud 0 patří do D(f). Nulové body hledej rovnicí f(x)=0. Podle nich a vyloučených hodnot můžeš sestavit znaménkovou tabulku.
  4. Limity na krajích oboru a v nekonečnu. Zkoumej x→−∞ a x→+∞, případně jednostranné limity u vyloučených bodů či okrajů oboru. U zlomu počítej levou a pravou stranu odděleně.
  5. Asymptoty. Svislá x=a vyžaduje, aby alespoň jedna jednostranná limita při x→a byla nekonečná. Vodorovná y=L odpovídá konečné limitě při x→±∞. Pokud se graf chová jako přímka kx+q, může být šikmá asymptota; její koeficienty určují limity f(x)/x a f(x)−kx.
  6. První derivace. Vyřeš f'(x)=0 a najdi místa, kde derivace neexistuje, ale funkce ano. Tím vzniknou kandidáti na extrémy. Na každém intervalu urči znaménko f': kladné znamená růst, záporné pokles.
  7. Extrémy. Přechod znaménka f' z + na − dává lokální maximum, z − na + minimum. Spočítej i hodnotu f(x) v každém nalezeném bodě. Na uzavřeném intervalu porovnej hodnoty v extrémech i na krajích.
  8. Druhá derivace. Tam, kde f''>0, má graf tvar prohnutý vzhůru (konvexní); pro f''<0 je prohnutý dolů (konkávní). Inflexní bod vyžaduje změnu znaménka zakřivení a musí patřit do oboru; samotné f''=0 nestačí.
  9. Obor hodnot a náčrt. Porovnej extrémy, limity a jednotlivé větve grafu. Označ průsečíky, extrémy, inflexe a asymptoty. Nakresli větve podle tabulek znamének. Nakonec zkontroluj, zda náčrt odpovídá všem zjištěným údajům.

Fígl k pořadí

Drž se schématu obor → průsečíky → limity → derivace → tabulka znamének → obor hodnot → graf. Když vyloučíš x už na začátku, nebudeš z něj později omylem dělat extrém nebo inflexní bod.

Co přesně znamenají konvexní a konkávní

U funkce, kterou lze dvakrát derivovat na intervalu, sleduj změnu sklonu. Je-li f''(x)>0, sklon f'(x) se s rostoucím x zvětšuje: graf je na tomto intervalu konvexní (prohnutý vzhůru). Je-li f''(x)<0, sklon se zmenšuje: graf je konkávní (prohnutý dolů). Funkce přitom může i klesat a být konvexní: například levá větev paraboly x² klesá, ale její sklon se mění od velkého záporného čísla k nule. „Roste“ a „konvexní“ tedy odpovídají na dvě různé otázky.

První versus druhá derivace

f'>0 znamená růst, f'<0 pokles. f''>0 znamená rostoucí sklon (konvexitu), f''<0 klesající sklon (konkavitu). V jednom bodě s f''=0 ještě nemáš inflexi; musíš ověřit změnu zakřivení při přechodu přes bod. Totéž platí v bodě, kde f'' neexistuje, ale funkce je spojitá: může to být kandidát, ne automatický důkaz.

Funkce a intervalf'f''Co se děje
x², x<02x<02>0Klesá, ale je konvexní: sklon se zvyšuje k nule.
−x², x>0−2x<0−2<0Klesá a je konkávní: klesá stále strměji.
x³, x<03x²>06x<0Roste a je konkávní: růst se zpomaluje.
x³, x>03x²>06x>0Roste a je konvexní: růst se zrychluje.

Ukázka zakřivení A: f(x)=x³−3x

  1. Derivuj dvakrát: f'(x)=3x²−3, f''(x)=6x.
  2. Rozděl obor bodem x=0, kde je druhá derivace nula. Pro testovací x=−1 vyjde f''(−1)=−6<0; na (−∞;0) je graf konkávní. Pro x=1 vyjde 6>0; na (0;∞) je konvexní.
  3. V x=0 má funkce hodnotu f(0)=0 a zakřivení se změní z konkávního na konvexní. Proto je [0;0] inflexní bod.
  4. f'(0)=−3: tečna v inflexi má záporný sklon. Inflexe tedy vůbec nemusí být extrém ani mít vodorovnou tečnu.

Ukázka zakřivení B: f(x)=x⁴

  1. f'(x)=4x³; f''(x)=12x². Nulu druhé derivace najdeš při x=0.
  2. Pro x=−1 i x=1 platí f''=12>0; také pro všechna nenulová x je f'' kladná. Na obou stranách nuly je funkce konvexní.
  3. V [0;0] tedy není inflexe, přestože f''(0)=0. První derivace naopak mění znaménko z − na +, takže [0;0] je minimum.

Ukázka zakřivení C: f(x)=−x²+4x

  1. f'(x)=−2x+4: pro x<2 je kladná, pro x>2 záporná. Funkce nejdřív roste a potom klesá.
  2. f''(x)=−2<0 na celém R. Je konkávní vlevo i vpravo od vrcholu. V x=2 je maximum f(2)=4, nikoli inflexe.
  3. Tvar grafu určuje znaménko f'', zatímco výšku vrcholu spočítáš dosazením do původní funkce.

Ukázka zakřivení D: f(x)=1/x

  1. Nejdřív obor: D(f)=R∖{0}. Derivace f'(x)=−1/x²<0 na obou oddělených intervalech.
  2. Druhá derivace f''(x)=2/x³. Pro x<0 je záporná (konkávní větev), pro x>0 kladná (konvexní větev).
  3. Znaménko se přes nulu změní, ale inflexní bod v x=0 neexistuje: funkce tam není definovaná. Přes asymptotu nelze nakreslit souvislý přechod křivky.

Jak sestavit tabulku bez hádání

Na číselnou osu vyznač hranice definičního oboru a nuly f' i f''. Pro každý vzniklý otevřený interval dosaď jedno jednoduché testovací x do příslušné derivace. Znaménka zapiš zvlášť pro růst a zakřivení; v nalezených bodech ještě dopočítej f(x). Jestli máš na každé straně kandidáta stejné znaménko f'', inflexi neoznačuj.

Ukázka 1: parabola f(x)=x²−4x+3

Připrav úplný náčrt krok za krokem

  1. Obor: polynom, tedy D(f)=R. Přepiš f(x)=(x−2)²−1. Osa souměrnosti je x=2; funkce není sudá ani lichá.
  2. Průsečíky: f(0)=3, tedy [0;3]. Rovnici (x−2)²−1=0 řeš jako x−2=±1: nuly x=1 a x=3.
  3. Limity: pro x→−∞ i x→+∞ platí f(x)→+∞. Polynom zde nemá svislou ani vodorovnou asymptotu.
  4. Růst: f'(x)=2x−4=2(x−2). Pro x<2 je záporná, pro x>2 kladná. Funkce klesá na (−∞;2) a roste na (2;∞).
  5. Extrém: v x=2 se znaménko derivace mění z − na +, proto minimum: f(2)=−1, bod [2;−1].
  6. Zakřivení a hodnoty: f''(x)=2>0 na celém R, inflexe není. Obor hodnot H(f)=[−1;∞). Nakresli parabolu vzhůru přes [0;3], [1;0], [2;−1], [3;0].
x(−∞;2)2(2;∞)
f'(x)−0+
fklesáminimum −1roste
f''(x)+++
f(x) = x² − 4x + 3 x y 1 2 3 4 3 −1 [0; 3] [1; 0] min [2; −1] [3; 0] x = 2 klesá roste

Graf funkce f(x) = x² − 4x + 3 s vyznačeným minimem, nulovými body a intervaly růstu/poklesu — přesně odpovídá krokům rozboru výše.

Ukázka 2: kubická funkce f(x)=x³−3x

Dva extrémy a inflexní bod

  1. Obor a souměrnost: D(f)=R. f(−x)=−f(x), jde o lichou funkci souměrnou podle počátku.
  2. Nuly: x³−3x=x(x²−3)=0, tedy x=−√3, 0, √3. Průsečík s osou y je [0;0]. Limity: x→−∞ dává −∞, x→+∞ dává +∞; asymptoty nejsou.
  3. První derivace: f'(x)=3x²−3=3(x−1)(x+1). Kritické body jsou −1 a 1.
  4. Znaménko: f' je kladná pro x<−1, záporná mezi −1 a 1, opět kladná pro x>1. Proto roste, klesá a zase roste.
  5. Extrémy: f(−1)=2 je lokální maximum; f(1)=−2 je lokální minimum. Protože f je na celé R neomezená nahoru i dolů, nejsou to globální extrémy.
  6. Druhá derivace: f''(x)=6x. Vlevo od nuly je záporná, vpravo kladná. V [0;0] se zakřivení mění, proto jde o inflexní bod. H(f)=R.
x(−∞;−1)−1(−1;1)1(1;∞)
f'+0−0+
frostemax 2klesámin −2roste
f(x) = x³ − 3x x y max [−1; 2] inflexe [0; 0] min [1; −2] roste klesá roste

Graf funkce f(x) = x³ − 3x s vyznačeným lokálním maximem, lokálním minimem a inflexním bodem — přesně odpovídá krokům rozboru výše.

Ukázka 3: lomená funkce f(x)=(x+1)/(x−2)

Proč je třeba zkoumat odděleně obě strany asymptoty

  1. Obor a úprava: x−2≠0, tedy D(f)=R∖{2}. Po dělení: f(x)=1+3/(x−2).
  2. Průsečíky: f(x)=0 při x=−1; bod [−1;0]. Při x=0 je f(0)=−1/2, tedy [0;−1/2].
  3. Limity: x→2−: 3/(x−2)→−∞; x→2+: 3/(x−2)→+∞. Svislá asymptota x=2. Pro x→−∞ i +∞ se f(x) blíží k 1; vodorovná asymptota y=1.
  4. První derivace: f'(x)=−3/(x−2)²<0 na obou částech oboru. Klesá na (−∞;2) i (2;∞). Tvrzení „klesá na celém D(f)“ by bylo nepřesné: intervaly jsou oddělené asymptotou.
  5. Druhá derivace: f''(x)=6/(x−2)³. Pro x<2 je záporná, pro x>2 kladná. Hodnota x=2 do oboru nepatří, tedy tam není inflexní bod.
  6. Obor hodnot: 3/(x−2) nikdy není nula, proto f(x)≠1. Každá další reálná hodnota se vyskytne: H(f)=R∖{1}. Graf má dvě klesající větve po stranách x=2.

Ukázka 4: logaritmická funkce f(x)=ln x−x+1

Extrém na omezeném definičním oboru

  1. Obor: ln x vyžaduje x>0. Proto D(f)=(0;∞). Průsečík s osou y neexistuje.
  2. Limity: při x→0+ jde ln x→−∞, a tedy f(x)→−∞; x=0 je svislá asymptota. Pro x→∞ dominuje −x nad ln x, takže f(x)→−∞.
  3. Derivace: f'(x)=1/x−1=(1−x)/x. Jmenovatel je v oboru kladný; funkce roste na (0;1) a klesá na (1;∞).
  4. Maximum a nuly: f(1)=ln 1−1+1=0. Jde o globální maximum [1;0] a zároveň jediný nulový bod, protože na obou stranách od x=1 je funkce menší.
  5. Zakřivení a hodnoty: f''(x)=−1/x²<0 pro x>0, tedy bez inflexe. Obor hodnot H(f)=(−∞;0].

Typické chyby

Nehledej f(0), pokud 0 nepatří do oboru. Nevydávej každou nulu derivace automaticky za extrém a každou nulu druhé derivace za inflexi. U svislé asymptoty urči jednostranné limity zvlášť; ve vyloučeném bodě není funkční hodnota.

Goniometrie

Sinus a kosinus spojují úhel s poměrem stran pravoúhlého trojúhelníku. Úhel měř ve stupních nebo radiánech a vždy zkontroluj režim kalkulačky.

Odkud definice pochází — pravoúhlý trojúhelník

α přilehlá odvěsna protilehlá odvěsna přepona A B C

Úhel α je u vrcholu A. Strana naproti němu je protilehlá odvěsna, strana vedle něj (kromě přepony) je přilehlá odvěsna.

sin α = protilehlá / přepona, cos α = přilehlá / přepona, tan α = protilehlá / přilehlá (pokud přilehlá není nulová). Platí sin²α + cos²α = 1 a 180° = π rad.

Příklad: Přepona 10 cm, úhel 30°. Jak dlouhá je protilehlá odvěsna?

  1. Podívej se do diagramu výše a najdi, který vzorec obsahuje protilehlou odvěsnu a přeponu zároveň. Je to sinus: sin α = protilehlá / přepona.
  2. Dosaď, co znáš: sin 30° = a / 10.
  3. Zjisti hodnotu sin 30° (z tabulky nebo kalkulačky — je to jedna z hodnot, co se vyplatí znát zpaměti): sin 30° = 1/2.
  4. Dosaď tuhle hodnotu do rovnice: 1/2 = a / 10.
  5. Vynásob obě strany desíti, abys osamostatnil a: a = 10 × 1/2 = 5 cm.
  6. Zkontroluj si to selským rozumem. Odvěsna musí být vždy KRATŠÍ než přepona — 5 cm < 10 cm, sedí to.

Jednotková kružnice — proč sinus a kosinus fungují i mimo trojúhelník

Pravoúhlý trojúhelník definuje sinus a kosinus jen pro úhly 0°–90°. Pro VŠECHNY úhly (i větší než 90°, i záporné) se sinus a kosinus definují pomocí jednotkové kružnice — kružnice s poloměrem 1 se středem v počátku souřadnic.

x y α [cos α; sin α] cos α sin α r = 1

Bod na kružnici má souřadnice [cos α; sin α]. Jak se úhel α otáčí kolem dokola, souřadnice x a y se mění — a přesně tohle jsou hodnoty kosinu a sinu.

Fígl: proč platí sin²α + cos²α = 1

Podívej se na diagram — úsečky cos α a sin α tvoří spolu s poloměrem (délka 1) pravoúhlý trojúhelník. Podle Pythagorovy věty musí platit (cos α)² + (sin α)² = 1² — a přesně tohle je ten vzorec. Není to náhoda, je to přímý důsledek toho, jak je kružnice definovaná.

Grafy funkcí sinus a kosinus

Když vezmeš hodnotu sinu pro KAŽDÝ úhel od 0° do 360° (jak se bod na jednotkové kružnici otáčí dokola) a vyneseš ji do grafu, dostaneš charakteristickou zvlněnou křivku:

x (úhel) y 90° 180° 270° 360° 1 −1 y = sin x

Sinus začíná na 0, stoupá k vrcholu 1 při 90°, klesá zpět přes 0 (při 180°) až na dno −1 (při 270°), a vrací se na 0 při 360°.

x (úhel) y 90° 180° 270° 360° 1 −1 y = cos x

Kosinus začíná na 1 (ne na 0, jako sinus!), klesá na 0 při 90°, na dno −1 při 180°, zpátky na 0 při 270°, a vrací se na 1 při 360°. Je to stejná vlna jako u sinu, jen posunutá.

Příklad: Převeď 120° na radiány

  1. Použij vztah 180° = π rad jako převodní klíč.
  2. Vynásob zadaný úhel zlomkem π/180 (protože 1° = π/180 rad): 120 × π/180.
  3. Zkrať zlomek 120/180 na nejmenší tvar — najdi největší číslo, kterým jde dělit oboje. Obě čísla jdou dělit 60: 120/180 = 2/3.
  4. Výsledek: 2π/3 rad.
  5. Ověř to zpětným převodem — vynásob výsledek zlomkem 180/π (opačný postup): 2π/3 × 180/π = 2×180/3 = 120°. Vrátili jsme se k původnímu zadání, sedí to.

Častá chyba

Hodnota sin 30° a sin(30 rad) NENÍ stejná — 30 stupňů je malý úhel, ale 30 radiánů je obrovský úhel (přes 4 celé otočky kolem kružnice)! Na kalkulačce vždy zkontroluj a nastav správný režim: DEG pro stupně, RAD pro radiány.

Planimetrie a stereometrie

Planimetrie pracuje s rovinnými útvary, stereometrie s tělesy. U každé úlohy rozliš délku (cm), obsah či povrch (cm²) a objem (cm³).

Trojúhelník: S=a·v/2. Kruh: S=πr², o=2πr. Hranol: V=Spodstavy·v. Krychle: V=a³, povrch=6a².

Trojúhelník se základnou 12 cm a výškou 5 cm

  1. Dosadíš do S=a·v/2.
  2. S=12×5/2=30 cm².
  3. Kontrola: obdélník se stejnými rozměry má 60 cm²; polovina je 30 cm².

Krychle s hranou 4 cm

  1. Objem: V=4³=64 cm³.
  2. Povrch: S=6×4²=96 cm².
  3. Všímej si rozdílu: číslo a jednotky obou veličin nejsou zaměnitelné.

Fígl

U hranolu nejprve zvlášť najdi obsah podstavy, teprve potom násob výškou tělesa. U kužele či jehlanu ještě dělíš třemi.

CERMAT, jaro 2025, úloha 9: zmenšený čtvercový plakát

  1. Menší plakát má obsah o 64 % menší, tedy 36 % původního. Poměr délek odpovídá odmocnině z 0,36, tedy 0,6.
  2. Rozdíl úhlopříček je 4 dm, což je 40 % původní úhlopříčky. Původní úhlopříčka má tedy 10 dm, menší 6 dm.
  3. Obsah čtverce z úhlopříčky d je d²/2. Rozdíl obsahů je (10²−6²)/2=(100−36)/2=32 dm².

Zdroj zadání: CERMAT, didaktický test jaro 2025, úloha 9.

Analytická geometrie

Útvary zde popisuješ souřadnicemi a rovnicemi. Rozdíl souřadnic vytváří vektor z jednoho bodu do druhého; ten pomáhá měřit délku i sklon.

Pro A[x₁;y₁], B[x₂;y₂]: střed S[(x₁+x₂)/2;(y₁+y₂)/2], vektor AB=(x₂−x₁;y₂−y₁), vzdálenost |AB|=√((Δx)²+(Δy)²). Směrnice k=Δy/Δx pro Δx≠0.

Body A[1;2] a B[7;10]

  1. Vektor AB=(7−1;10−2)=(6;8).
  2. Vzdálenost je √(6²+8²)=√100=10.
  3. Střed je [(1+7)/2;(2+10)/2]=[4;6]. Kontrola: od středu k oběma bodům zbývá polovina vektoru.

Přímka body [1;2] a [3;6]

  1. Směrnice k=(6−2)/(3−1)=4/2=2.
  2. Dosadíš [1;2] do y=2x+q: 2=2+q, tedy q=0.
  3. Rovnice y=2x. Bod [3;6] ji splňuje: 6=2×3.

Pozor na svislou přímku

Je-li x₁=x₂, vyšlo by dělení nulou. Taková přímka má rovnici x=x₁, nikoli y=kx+q.

Kombinatorika, pravděpodobnost a statistika

Nejdřív se ptej, zda záleží na pořadí a zda se výběr opakuje. Od toho se odvíjí počet možností. Pravděpodobnost potom srovnává příznivé případy se všemi stejně možnými výsledky.

Pro výběr 2 lidí z n bez pořadí je počet dvojic n(n−1)/2. U stejně pravděpodobných výsledků P(A)=počet příznivých/počet všech. Průměr je součet hodnot/počet hodnot, medián je prostřední hodnota seřazených dat.

Kolik dvojic vytvoří 6 lidí?

  1. Prvního vybíráš 6 způsoby, druhého 5: 6×5=30 pořadí.
  2. Každou dvojici jsi započítal dvakrát (AB i BA).
  3. Proto 30/2=15 různých dvojic.

Na kostce padne sudé číslo

  1. Všechny výsledky: 1,2,3,4,5,6, tedy 6 možností.
  2. Příznivé: 2,4,6, tedy 3 možnosti.
  3. P=3/6=1/2=50 %. Doplněk „liché“ má také 50 %; součet je 100 %.

Fígl

U jevu „alespoň jeden úspěch“ bývá snazší počítat opačný jev „žádný úspěch“ a odečíst ho od 1.

Předpoklady: u mocnin se vrať k mocninám, při hledání extrémů k nerovnicím a znaménkům, u integrálu přes osu k interpretaci grafu. Každý odkaz vede na detailnější výklad operace.

Derivace a integrály krok za krokem

Derivace odpovídá na otázku „jak rychle se hodnota mění právě teď?“, integrál na otázku „kolik se změn nasčítalo na celém intervalu?“. Nejdřív si osvoj definiční obor, graf, mocniny a úpravu výrazů. S jejich pomocí lze oba postupy zkontrolovat i bez pamětního vzorce.

Derivace začíná průměrnou změnou

Na úseku od x do x+h je průměrná změna funkce (f(x+h)−f(x))/h pro h≠0. Derivace f'(x) je limita tohoto podílu, když h míří k nule, pokud limita existuje. Geometricky jde o sklon tečny v bodě. Kladný sklon znamená, že hodnoty v blízkosti rostou, záporný že klesají. Nulový sklon označuje vodorovnou tečnu, ale sám neprokazuje minimum či maximum.

Proč je derivace x² rovna 2x

  1. Do rozdílového podílu dosaď f(x)=x²: ((x+h)²−x²)/h.
  2. Roznásob: (x²+2xh+h²−x²)/h = (2xh+h²)/h.
  3. Pro h≠0 zkrať h: dostaneš 2x+h. Teprve potom nech h→0. Výsledek je f'(x)=2x.
  4. V bodě x=3 je sklon 6. Blízko trojky se při zvětšení x zhruba o 0,1 zvýší x² přibližně o 0,6; přesná změna je 3,1²−3²=0,61.

Základní pravidla s oborem

(c)'=0; (xⁿ)'=n·xⁿ⁻¹ tam, kde je výraz definovaný. (f+g)'=f'+g', (cf)'=cf'. Pro součin (fg)'=f'g+fg'; pro podíl (f/g)'=(f'g−fg')/g², kde g≠0. Složená funkce: [g(x)]ⁿ má derivaci n[g(x)]ⁿ⁻¹·g'(x). U odmocnin, zlomků a logaritmů ověř obor původní funkce i tam, kde derivace existuje.

Derivace složené funkce a součinu

f(x)=(2x−1)³

  1. Vnější funkce je třetí mocnina: její derivace dá 3(2x−1)².
  2. Vnitřní funkce 2x−1 má derivaci 2. Násob: f'(x)=6(2x−1)².
  3. Kontrola rozvojem: (2x−1)³=8x³−12x²+6x−1. Derivace 24x²−24x+6 se shoduje s rozvinutým 6(2x−1)².

g(x)=x²(x+1)

  1. Pravidlo součinu: (x²)'(x+1)+x²(x+1)'=2x(x+1)+x².
  2. Sečti: g'(x)=3x²+2x. Kontrola: nejdřív roznásob g=x³+x² a pak derivuj.
  3. Častá chyba je násobit obě derivace: 2x·1 by přehlédlo oba členy skutečné změny součinu.

Od derivace k růstu a extrémům

Rozbor f(x)=x³−6x²+9x

  1. D(f)=R. f'(x)=3x²−12x+9=3(x−1)(x−3).
  2. Body x=1 a x=3 rozdělí osu na tři intervaly. Zkouška x=0: f'=9>0. Zkouška x=2: f'=−3<0. Zkouška x=4: f'=9>0.
  3. Funkce roste na (−∞;1), klesá na (1;3) a roste na (3;∞). V x=1 je lokální maximum f(1)=4; v x=3 lokální minimum f(3)=0.
  4. f''(x)=6x−12=6(x−2). Na (−∞;2) je konkávní, na (2;∞) konvexní. V x=2 se zakřivení mění, f(2)=2: inflexní bod [2;2]. Ten leží mezi oběma extrémy.

Integrál jako součet malých změn

Neurčitý integrál hledá všechny primitivní funkce F s F'=f na daném intervalu. Značka ∫f(x) dx proto znamená F(x)+C; konstanta C je nutná, protože derivace každé konstanty je nula. Pro n≠−1 platí ∫xⁿ dx=xⁿ⁺¹/(n+1)+C na intervalu, kde mají výrazy smysl. Výjimka n=−1: ∫(1/x) dx=ln|x|+C na každém intervalu, který neprochází nulou.

Určitý integrál ∫ od a do b z f(x) dx počítá orientovaný součet: nad osou x přispívá kladně, pod osou záporně. Je-li F primitivní funkcí na příslušném intervalu, pak ∫ od a do b f(x) dx=F(b)−F(a). Samotný určitý integrál nepotřebuje +C, protože se při odečtení vyruší.

Neurčitý integrál: ∫(3x²−4x+5) dx

  1. Integruj člen po členu: ∫3x² dx=x³; ∫−4x dx=−2x²; ∫5 dx=5x.
  2. Výsledek je F(x)=x³−2x²+5x+C.
  3. Kontrola derivací: F'(x)=3x²−4x+5, tedy přesně původní výraz.

Určitý integrál: ∫ od 0 do 3 z 2x dx

  1. Primitivní funkce je F(x)=x², protože F'=2x.
  2. Dosazení mezí: F(3)−F(0)=9−0=9.
  3. Nezávislá kontrola geometrií: pod přímkou y=2x od 0 do 3 je trojúhelník o základně 3 a výšce 6, jeho obsah je 3·6/2=9.

Integrál přes osu: ∫ od −1 do 1 z x dx

  1. F(x)=x²/2. Výpočet F(1)−F(−1)=1/2−1/2=0.
  2. Část od −1 do 0 leží pod osou, od 0 do 1 nad osou; jejich orientované příspěvky se vyruší.
  3. Geometrická plocha obou trojúhelníků dohromady je 1, nikoli 0. Pro plochu použij ∫|x| dx nebo rozděl interval v nulovém bodě.

Plocha mezi y=x a y=x² na [0;1]

  1. Na intervalu (0;1) je x>x², tedy horní funkce je x a dolní x².
  2. Plocha je ∫ od 0 do 1 z (x−x²) dx = [x²/2−x³/3] od 0 do 1.
  3. Dosazení dává 1/2−1/3=1/6. Kladný výsledek souhlasí s náčrtem: křivky se setkají v 0 a 1 a uvnitř mezi nimi leží úzká oblast.

Jak souvisejí obě operace

Když znáš rychlost změny f', integrace může vrátit původní f až na konstantu. Když znáš funkci f a její primitivní funkci F, rozdíl F(b)−F(a) zachytí celkový součet na intervalu. Derivace je lokální informace v jednom bodě; integrál přidává příspěvky přes celý interval. To je důvod, proč v průběhu funkce nejdřív hledáme znaménko derivace a při úlohách s plochou rozdělujeme interval podle průsečíků s osou.

Pět častých záměn

  • f'(x)=0 označuje kandidáta na extrém; o typu rozhodne změna znaménka nebo další argument.
  • f''(x)=0 samo neprokazuje inflexi.
  • U složené funkce násob derivací vnitřku.
  • U neurčitého integrálu napiš +C; u určitého integrálu dosaď horní mez a odečti dolní.
  • Orientovaný integrál může být záporný či nulový; obsah oblasti je nezáporný a vyžaduje rozdělení nebo absolutní hodnotu.

Komplexní čísla

Když rovnice x²+1=0 nemá řešení mezi reálnými čísly, rozšíříme číselný obor o jednotku i, pro kterou platí i²=−1. Číslo z=a+bi má reálnou část a a imaginární část b.

Součet: sečti zvlášť reálné a imaginární části. Součin: roznásob a nahraď i² hodnotou −1. Sdružené číslo k a+bi je a−bi; absolutní hodnota |a+bi|=√(a²+b²).

Vypočítej (2+3i)(2−3i)

  1. Poznej součin sdružených čísel: (a+b)(a−b)=a²−b².
  2. Dosadíš a=2, b=3i: 2²−(3i)²=4−9i².
  3. Protože i²=−1, dostaneš 4+9=13. Výsledek je reálný, což slouží jako kontrola.

Urči |3+4i| a číslo sdružené

  1. V Gaussově rovině odpovídá z bodu [3;4]. Vzdálenost od počátku je přepona.
  2. |z|=√(3²+4²)=√25=5.
  3. Zmíní se jen znaménko imaginární části: sdružené číslo je 3−4i. Jejich součin je 25=|z|².

CERMAT, jaro 2025, úloha 2: mocnina v goniometrickém tvaru

  1. Je-li z=(1/2)(cos(4π/9)+i·sin(4π/9)), pak převrácená hodnota má modul 2 a opačný argument −4π/9.
  2. Proto 1/z³ má modul 2³=8 a argument −3·4π/9=−4π/3.
  3. cos(−4π/3)=−1/2, sin(−4π/3)=√3/2. Algebraický tvar je −4+4√3·i.

Zdroj zadání: CERMAT, didaktický test jaro 2025, úloha 2.

Fígl

Čtyři mocniny i se opakují: i, −1, −i, 1. Exponent vyděl čtyřmi a sleduj zbytek.

Další úlohy: archiv matematiky rozšiřující CERMAT. Následující výklad a procvičovací varianty jsou autorsky zpracované.

Exponenciální a logaritmické funkce

Exponenciální funkce a^x z neznámého exponentu vytvoří číslo. Logaritmus dělá opačný krok: logₐ y odpovídá na otázku, na jakou mocninu umocnit a, abychom dostali y.

Pro základ a>0, a≠1, platí logₐ(a^x)=x a a^(logₐ y)=y pro y>0. Při řešení logaritmických rovnic vždy ověř, že argument logaritmu je kladný.

Vyřeš log₂(x−1)=3

  1. Podmínka: x−1>0, tedy x>1.
  2. Převeď na mocninu: x−1=2³=8.
  3. x=9. Dosazení: log₂(8)=3 a podmínka je splněná.

Růst: hodnota 200 se každý rok zdvojnásobí

  1. Po t letech je hodnota 200·2^t.
  2. Po třech letech: 200·2³=1 600.
  3. Zpět: 1 600/200=8=2³, tedy t=3. Základ mocniny určuje násobek za období.

Pozor

Logaritmus nuly ani záporného čísla v reálných číslech neexistuje. Základ musí být kladný a různý od 1.

Další úlohy: archiv matematiky rozšiřující CERMAT. Následující výklad a procvičovací varianty jsou autorsky zpracované.

Co znamená růst a proč se mění nerovnost

Pro a>1 je a^x rostoucí a logₐ x také. Pro 0<a<1 jsou obě funkce klesající. Při přechodu od nerovnice logₐ u>logₐ v k u>v tedy můžeš zachovat směr pouze pro a>1; pro základ mezi 0 a 1 se směr obrátí. Nejdřív vždy urči u>0 a v>0.

Vyřeš log₂(x−1)>2

  1. Podmínka x−1>0 znamená x>1.
  2. Základ 2 je větší než 1, logaritmus roste: x−1>2²=4.
  3. x>5; průnik s původní podmínkou je opět x>5. Kontrola x=6: log₂5>2, protože 5>4.

Posloupnosti a finanční matematika

Posloupnost zapisuje hodnoty v pořadí. U aritmetické posloupnosti přičítáš stejnou diferenci, u geometrické násobíš stejným kvocientem. Složený úrok je geometrický růst.

Aritmetická: aₙ=a₁+(n−1)d. Geometrická: aₙ=a₁·q^(n−1). Úročení bez průběžných vkladů: Kₙ=K₀(1+r)^n; r je roční sazba v desetinném tvaru.

Členy 4, 7, 10, … Najdi osmý člen

  1. Rozdíl sousedních členů je d=3.
  2. Od prvního k osmému členu je sedm kroků: a₈=4+7·3=25.
  3. Kontrola: členy 4, 7, 10, 13, 16, 19, 22, 25.

Vklad 1 000 Kč, 10 % ročně, dva roky bez daní a poplatků

  1. Po roce: 1 000·1,1=1 100 Kč.
  2. Ve druhém roce se úročí už 1 100 Kč: 1 100·1,1=1 210 Kč.
  3. Kontrola vzorcem: 1 000·1,1²=1 210 Kč. Prostý úrok by dal 1 200 Kč; rozdíl je úrok z úroku.

Fígl

Před výpočtem si napiš první tři členy. Pokud rosteš o stejnou částku, je řada aritmetická; pokud stejným násobkem, je geometrická.

Další úlohy: archiv matematiky rozšiřující CERMAT. Následující výklad a procvičovací varianty jsou autorsky zpracované.

Nerovnice a definiční obory

Nerovnice hledá množinu přípustných hodnot. Definiční obor nejdříve určí, které hodnoty smějí do výrazu vůbec vstoupit. Výsledek musí splnit obojí.

Jmenovatel nesmí být nula; pod sudou odmocninou musí být výraz ≥0; argument logaritmu musí být >0. Při násobení nebo dělení nerovnice záporným číslem otoč znaménko.

Vyřeš −2x>6

  1. Vyděl obě strany číslem −2.
  2. Při dělení záporným číslem se obrátí směr: x<−3.
  3. Kontrola: x=−4 dává 8>6; x=−2 dává 4>6, což je nepravda.

Urči definiční obor √(x−2)/(x−5)

  1. Odmocnina vyžaduje x−2≥0, tedy x≥2.
  2. Jmenovatel vyžaduje x−5≠0, tedy x≠5.
  3. Propojení podmínek: x∈[2;5)∪(5;∞). Hodnota 2 patří, hodnota 5 ne.

Pozor

Při krácení lomeného výrazu nezapomeň na vyloučené hodnoty původního jmenovatele. Úprava je nevrací zpět.

Další úlohy: archiv matematiky rozšiřující CERMAT. Následující výklad a procvičovací varianty jsou autorsky zpracované.

Znaménková tabulka u součinu

Vyřeš (x−1)(x+2)≤0

  1. Nulové body jsou −2 a 1. Rozděl osu na (−∞;−2), (−2;1), (1;∞).
  2. Otestuj x=−3: oba činitelé záporné, součin kladný. Pro x=0 je (−1)·2 záporné. Pro x=2 jsou oba kladné.
  3. Požadujeme záporný součin nebo nulu, proto řešení je uzavřený interval [−2;1]. Krajní body patří do výsledku díky ≤.

Stejná metoda funguje i pro znaménko první a druhé derivace v rozboru funkce. U zlomku navíc vyznač zakázané nuly jmenovatele otevřeným bodem, protože tam výraz neexistuje.

Dělitelnost a prvočísla

Dělitel čísla rozdělí číslo beze zbytku. Prvočíslo má právě dva kladné dělitele: 1 a sebe. Tak poznáš, proč 1 mezi prvočísla nepatří a proč lze některé početní úlohy zrychlit rozkladem.

Číslo je dělitelné 2, pokud končí sudou číslicí; 3, pokud je jeho ciferný součet dělitelný 3; 5, pokud končí 0 nebo 5. NSD je největší společný dělitel, NSN nejmenší společný násobek.

NSD a NSN čísel 18 a 24

  1. Rozklad: 18=2·3² a 24=2³·3.
  2. Pro NSD vezmi společné faktory v menších mocninách: 2·3=6.
  3. Pro NSN vezmi všechny faktory ve větších mocninách: 2³·3²=72. Kontrola: 18·24=6·72.

CERMAT 2026, šestileté obory, úloha 3: dvojice různých prvočísel se součtem 24

  1. Začni malými prvočísly 2, 3, 5, 7, 11. Druhé číslo je vždy 24 mínus první.
  2. 2+22 a 3+21 nevyhovují, protože 22 a 21 nejsou prvočísla. Další dvojice: 5+19, 7+17, 11+13.
  3. Po 13 se dvojice jen opakují v opačném pořadí. Jsou tedy tři. Číslo 1 není prvočíslo.

Oficiální zadání · Klíč řešení

Fígl

Pro zjištění prvočísla stačí testovat možné dělitele nejvýše do odmocniny z čísla. Pokud by mělo většího dělitele, druhý činitel by už musel být menší.

Typové přijímací testy přímo na webu

Tři celé vlastní sady po 16 úlohách používají postupy, které se hodí při přijímací přípravě. Zadání, výsledky a naše vysvětlení jsou přímo na MatikaPrůvodci. Nejde o originální sešity ani otázky CERMATu.

Tři ukázky řešení

Osmileté gymnázium: cena tužek

Pět stejných tužek stojí 45 Kč. Kolik zaplatíme za osm?

  1. Jedna tužka stojí 45÷5=9 Kč.
  2. Osm tužek stojí 8·9=72 Kč.
  3. Kontrola: osmička je víc než pětka, proto cena musí být větší než 45 Kč.

Detailní princip: přímá úměrnost a trojčlenka.

Šestileté gymnázium: práce strojů

Šest stejných strojů dokončí jednu práci za 10 hodin. Jak dlouho potrvá osmi strojům při stejném výkonu?

  1. Celá práce odpovídá 6·10=60 strojohodinám.
  2. Osm strojů ji dokončí za 60÷8=7,5 hodiny.
  3. Kontrola: větší počet strojů znamená kratší čas. Součin 8·7,5=60 sedí.

Detailní princip: nepřímá úměrnost.

Čtyřletý obor: vrchol paraboly

Najdi souřadnici x vrcholu funkce f(x)=x²−4x+1.

  1. Doplň na čtverec: x²−4x+1=(x−2)²−3.
  2. Čtverec je nejmenší, když x−2=0. Vrchol tedy má souřadnice [2;−3].
  3. Kontrola: f(2)=4−8+1=−3.

Detailní princip: graf kvadratické funkce a úplný průběh funkce.

Když se v řešení ztratíš

U každé úlohy v typovém testu je odkaz na potřebný výklad. Příklad si nejdřív projdi, potom zkus podobný bez nápovědy a na konci porovnej všechny kroky, ne jen výsledek.

Jak postupovat při učení

  1. Přečti si výklad a vlastními slovy řekni, proč postup funguje.
  2. Zakryj řešení ukázkového příkladu a zkus ho vypočítat sám.
  3. Porovnej kroky, ne pouze konečný výsledek.
  4. Procvič několik úloh stejného typu.
  5. Chybu si poznamenej jako pravidlo pro příště, například „u obsahu převádím jednotku na druhou“.